Recenze: Martina Hohenberger – Rovnováha života

• 

Vytvořeno 21. 2. 2018 0:00

Autor: Jiří Lojín

Ženský román existuje a zdaleka se nemusí jednat o nekvalitní nasládlou literaturu, jak by se mohlo zdát, pokud bychom si ho pletli s červenou knihovnou. Přes veškeré pošetilé snahy o extrémní rovnost pohlaví je potřeba respektovat, že ženy mají své specifické problémy a prožívají mnoho situací jiným způsobem než muži. A na tomto faktu nic nezmění žádné požadavky na korektnost.

 

Rovnováha života, kniha, jejíž autorkou je Martina Hohenberger, rozhodně ženským románem je. V muži, který jej bude číst, vyvolá pocit, že nahlédl někam, kam neměl. Rázem si připadá jako voyeur, šmejdící okolo dámských záchodků. Ale aby bylo jasno hned zpočátku – takový příměr určitě není myšlen pejorativně.

O knize Rovnováha života píšu jako o románu, přestože čtenáře vede pouze jednou přímočarou dějovou linkou. Nicméně problémů, které musí jeho hrdinka překonat, je víc. Mladá žena Hana, onemocní rakovinou a ocitá v situaci, s níž si není sama schopná poradit. Odjíždí do Německa a tam svěří svou dceru jejímu otci, Němci Klausovi, s nímž nežije. Na jedné z akcí, kterými ji chce rozptýlit její kamarádka Helena, se seznámí s charismatickým Michaelem, což zkomplikuje její záměr vzdát život dříve, než se nemoc začne projevovat.

Chápu, že v okamžiku, kdy se v předchozím odstavci objeví spojení „charismatický Michael“, začne čtenář pochybovat, že řeči o kvalitě, překonávající červenou knihovnu, mají nějakou platnost. V tomto bodě se projevuje určitá touha po štěstí, respektive přesvědčení, že má žena na kousek toho štěstí přirozené právo. Je potřeba respektovat, že kvalita knihy není přímo úměrná velikosti tragédie ani destrukcí světa hlavního hrdiny.

Autorka v knize zpracovává několik klíčových témat. Tím prvním boj s nemocí, který zároveň znamená dilema mezi touhou po životě, ale ve zničeném, zmrzačeném těle, či dobrovolnou smrtí, která se však zdá jednodušším a estetičtějším řešením. Autorka velmi přesvědčivě vystihuje trauma umocněné strachem ze ztráty ženskosti. Svou roli v Hanině duševním stavu hraje i to, že její otec zemřel také na rakovinu.

Vztah k dítěti je další stránkou ženské psychiky, která je velmi citlivá na vyjádření. Snadno lze sklouznout k srdceryvným scénám, které jsou sice uvěřitelné a mají v příběhu své logické místo, ale mohou odvádět pozornost od dalších aspektů textu. Hana totiž osciluje mezi touhou po přítomnosti dcery, snahou o zajištění prostředí, které je pro ni nejlepší, a jistou dávkou pochopitelné sobecké touhy užít si těch pár chvil, které jsou jí ještě dopřány.

V románu typu Rovnováha života nesmí chybět láska. Je v ní však málo romantiky. Málo, nikoliv žádná. Úspěšný a bohatý Michael je ideálem, vyskytujícím se v pokleslých žánrech. Prostopášný, nestálý hrdina příběhů, namlouvajících naivním dívkám, že muže je možno změnit a že jsou to právě ony, které to dokážou. V tomto smyslu hraje romantickou roli. Šťastné rozuzlení může mít podle autorky i láska homosexuální, to ale v dnešní době není žádné tabu ani žádné oživení, což svědčí o tom, jak se změnila společnost během relativně krátké doby.

Autorka bez váhání rovnou ze sluncem prozářené romantiky přejde k naturalistickým detailům sexu, ale její hrdinka Helena – přes veškerou svou poživačnost – si u čtenářů svůj díl sympatií vybojuje.

Zvláštní pozornost zasluhuje kapitola, popisující Hanin boj s rakovinou. Zde není místo na jakoukoliv idealizaci a autorka se o ni ani v nejmenším nepokouší. Způsob, jakým tuto část zpracovala, svědčí o znalosti průběhu nemoci i terapie.

Pokud bych měl charakterizovat jedním slovem hlavní přednost ženského románu a zároveň i nejdůležitější rys knihy Rovnováha života, bylo by to slovo „empatie“. Nejde o příběh, o vyprávění, ale o prožívání příběhu. Čtenář, lépe řečeno čtenářka se nemá opájet zápletkou nebo plynutím slov, nemá obdivovat stavbu románu nebo fantazii autora. Má se s textem především ztotožnit. Stát se hrdinkou knihy, prožívat pád na dno i nádherné dobrodružství s charismatickým bohatým právníkem. Zaslouží si to jako kompenzaci za všechny ty všední, jednotvárné a opakující se dny.

Román Martiny Hohenberger je velmi dobře napsaný a v rámci svého žánru vyzrálý. Autorka má smysl pro drama a napětí, dokáže vypointovat epizodu, ale nepotřebuje k tomu nepravděpodobně vypjaté konflikty. Vždy vychází z reálných situací, jedinou výjimku snad reprezentuje Michael, ale bez něj by v knize chyběla jiskřička naděje, držící čtenářky nad vodou. Je škoda, že prozatím existuje pouze jako elektronická kniha, jsem si jistý, že by si našla početnou skupinu čtenářů.