Recenze: M. R. Carey – Všemi dary obdarovaná

• 

Vytvořeno 31. 12. 2016 1:00

Autor: Lenka Krausová

Svět, jak ho neznáte a snad si ho ani nedovedete představit. Mizivá lidská populace v ohraničených prostorách. Protože vyjít ven rovná se spáchat sebevraždu. Protože tam venku vás ucítí a půjdou po té lahodné chuti, kterou vaše tělo skýtá. A nechat se sežrat zaživa, to není zrovna lákavá představa. Co se vlastně stalo, že na Zemi rozbujel kanibalismus, se dozvíte v postapokalyptickém thrilleru britského autora M. R. Careyho Všemi dary obdarovaná.

Hlavní postavou je Melanie. Desetileté dítě, kteréžije, kam až její paměť sahá, na vojenské základně. Každý den probíhá se železné pravidelnosti – vzbudit se, sednout na vozík, nechat se vojáky spoutat (včetně hlavy) a odvézt na vyučování za spolužáky. Jednou za týden přichází zpestření v podobě stravy a sprchy. Miska plná červů je proteinová lahoda, sprcha neobsahuje jedinou kapku vody, jen chemii. Příšerné! Týrání dětí! Myslíte? Pokud byste ale zde ubytované děti nepokropily chemickou sprchou, sežraly by vás zaživa. Najednou není chování vojáků tak špatné, že?

Okamžiku, kdy se vše zhroutilo, se říká Kolaps. Mezi lidmi se rozšířila nákaza, která napadá lidský mozek a z těla se tak stane pouhá schránka pro parazita. Parazit má jediný cíl – krmit se a rozšířit se. Schránka není již více člověkem, nemyslí, nevidí, jde jen za lidským aromatem, je to věčný hladovec. U nalezených dětí se ale parazit chová jinak. Ano, pořád se chce krmit, proto ta sprcha, která ošálí čichové buňky, ale umožňuje myslet, cítit – zkrátka být lidským. Nic z toho ale Melanie netuší. Žije v přesvědčení, že je obyčejné dítě, které je díky tomuto životu v bezpečí před životem tam venku. Je nadšenou posluchačkou při vyučování, přičemž nejoblíbenější je paní učitelka Justineauová. Opačné pocity vnímá děvče vůči doktorce Caldwellové a seržantu Parksovi. Nejsou tak milí jako paní učitelka, a pokud si některé z dětí doktorka vybere, jen tak se nevrátí. Melanie doufá, že nikdy nebude vybrána, díky její nadprůměrné inteligenci se však stane opak. A pak je základna napadena.
Z desítek lidí žijících ve vojenském opevnění se podaří utéci jen již výše jmenovaným a jednomu vojínovi navíc. Ocitají se ve světě hladovců, bez zásob, odkázáni sami na sebe. Jejich cílem je Maják, poslední bezpečné místo obývané lidmi. Melanie se těší i obává zároveň. Co když totiž není tím, kým si myslí, že je? Ostatní to ví, zdá se, lépe než ona…
A co Melanie?“ dotírá Justineauová. „Co s ní?“ odsekne Parks. „Té tady nehrozí žádný nebezpečí. Může si něco ulovit, stejně jako každej hladovec. Mají radši lidi, ale sežerou každý maso, který ucejtí. A víte moc dobře, jak rychle utíkaj. Dost rychle na to, aby nakonec dohnali cokoli.“(Str. 139)

Koncept knihy je zvolen přesně tak, aby se četla sama, jak se říká. Kapitoly jsou převážné krátké, psané vždy z pohledu dané postavy, přičemž se stále jedná o er formu. Každou postavu tak čtenář postupně poznává, včetně způsobu vyjadřování a jakým směrem se ubírá její uvažování. U doktorky Caldwellové tak nechybí odborné lékařské termíny, seržant Parks nejde daleko pro vulgarismus. Melanie představuje takový rozkol mezi dobrem a zlem, je vlastně nemrtvá a současně lidská. Nebýt neukojitelného hladu po šťavnatém lidském masu, perfektně by mezi lidskou rasu zapadla.

Autor nenechal nic náhodě. Vše je propracované, postavy, nákaza, vývoj vzájemných vztahů, minulost, přítomnost, popis měst, z nichž se stala místa plná rozvalin. Od začátku do konce budete číst jedním dechem, protože je ve hvězdách, zda se podaří skupince vysněného Majáku dosáhnout.

Slečna Justineauová zavrtí hlavou. „Chci říct, že bys mohla být sama za sebe. Mohla by sis dělat, co chceš. V Majáku bys nebyla svobodná. Zavřeli by tě zase do cely.“
„Já jsem svou celou měla ráda. A třídu.“
„Ale už bys asi neměla žádné vyučování, Melanie. A zase by tě měla na starosti doktorka Caldwellová.“ (Str. 142)

Na úplný závěr nesmím zapomenout podotknout, že kniha není určena pro slabé povahy.
O mase a krvi jako o potravě, konkrétně lidském mase a krvi, se zde hovoří velmi a často, nejčastěji v souvislosti s hladovci.

Je to Melanie. A nehodlá nikoho ušetřit.
Muž– nebo spíš chlapec – zakřičí, ale ten zvuk se brzy promění ve vlhké klokotání, když se mu kolem hrdla sevřou její čelisti.
….
Šok z prvního ochutnání krve a teplého masa je tak intenzivní, že z něj Melanie málem omdlí. V životě nezažila něco tak skvělého. Ani když ji slečna Justineauová pohladila po vlasech! (str. 120 a 121)