Recenze: Takaši Hiraide – Kočičí host

• 

Vytvořeno 14. 12. 2016 1:00

Autor: Marie Svobodová

Kniha japonského autora Takašiho Hiraideho Kočičí host rozhodně nepatří k tuctovým. Je něžným vyprávěním o radostech každodenního života, které je protkané drobnými filozofickými zamyšleními. Zároveň na ní však je něco, co ve mně vyvolá neustálý neklid – možná proto, že v ní onen kočičí host hraje někdy větší roli než lidé…

 

Když jsem knihu Kočičí host brala poprvé do ruky, skoro nic jsem od ní neočekávala. Snad jen knihu, která se mi bude příjemně číst a na kterou nebude příliš těžké napsat recenzi. Na jednu stranu kniha má očekávání překonala, objevila jsem v ní totiž myšlenky, nad kterými rozhodně stojí za to se zamýšlet, a jistě jsem se díky ní dozvěděla i něco nového o sobě. V některých oblastech však má očekávání tak docela nenaplnila – zdaleka ve mně totiž při čtení nevyvolávala jen příjemné pocity a srovnat si své myšlenky do podoby recenze vůbec nebyl jako snadný úkol.

Žánr, ve kterém je kniha napsaná, označují Japonci jako „šišósecu“. Jeho středobodem jsou autorovy vlastní zážitky a pocity a jako takový je oproštěn od jakékoli fikce. (str. 153). V knize se autor se čtenářem dělí o své vzpomínky z doby, kdy se svou manželkou krátce bydlel v malém, ale kouzelném domku s nádhernou zahradou. A jak už název naznačuje, nejdůležitější součástí jejich tamějšího života se stala právě kočka (její jméno je Čibi), která je v domku navštěvovala.

Manželé si s ní hrají a připravují jí dobroty, sledují její chování, jako by se charakterem vyrovnala člověku, dokonce ho snad i převyšovala. Nakonec se kolem Čibi a drobných každodenních radostí, které jim přináší, začne točit celá domácnost, jako by se stala středem jejich životů. A to i přesto, že jim vlastně vůbec nepatří…

Kniha není dlouhá, a tak mi na ni stačily dva dny intenzivního čtení. Je psaná tak lehce a nenuceně, že se čtenář ani po delší době strávené nad knihou necítí vyčerpán nebo zahlcen, naopak s ní čas dobře a rychle ubíhá. 

Autor velmi poeticky a dojemně popisuje krásu každodenního života, těší se z nádherné přírody a užívá si chvilky, kdy se zamýšlí nad filozofickými otázkami, které mu život postaví do cesty. Jeho svět je klidný, bez vzrušení a víceméně beze změn – pro člověka západní civilizace je to něco až nepředstavitelného. A přestože by takový život většinu z nás nejspíš unudil k smrti, je na něm něco nesmírně kouzelného.

I přesto, že jsem doposud použila slova jako „kouzelný“ a „poetický“, kdybych měla popsat jedním slovem dojem, který na ve mně kniha zanechala, bylo by jím s největší pravděpodobností „znepokojení“. Hned vám vysvětlím proč.

V současné literatuře jsme zpravidla zvyklí na napínavé příběhy, které mají spád. Kočičí host popisuje život manželské dvojice vcelku lyricky a do neskutečných detailů. Na tom ale není nic špatného, většinou mě takové vyprávění baví dokonce víc. Je to autorův styl psaní, který mi tak jemnými nuancemi, že je těžké je vůbec postřehnout, navozuje podobný dojem, jako když čtu detektivku. Jinými slovy, každý z těch detailů má v knize své vlastní důležité místo a že je třeba si ho zapamatovat, protože v budoucnu bude stěžejní pro pochopení pointy příběhu. Pocit znepokojení ve mně při četbě vyvolával fakt, že k ničemu takovému nedošlo.

Krása knihy spočívá právě v tom, že za slovy, která autor píše, se už žádný další význam neskrývá, opravdu mluví jen o tom, o čem se zdá, že mluví. Moje potřeba hledat v příbězích vždycky něco trochu víc mi znemožnila si tento něžný příběh řádně vychutnat.

Druhým důvodem, proč jsem se při čtení občas musela zastavit, abych nechala doznít ten lehký náznak zamrazení, který mi přeběhl po zádech, nebyl styl, jakým autor příběh podával, nýbrž příběh samotný. Osamělý manželský pár přespříliš fixovaný na toulavou kočku může být pro člověka západní civilizace něco k pousmání, případně možná dokonce zdroj černého humoru. Vážnost, s jakou k tématu přistupuje autor, mě však přiváděla do rozpaků a vůbec jsem nevěděla, jak se k ní postavit.

Když jsem si navíc v průběhu čtení začínala uvědomovat, že život jejich přátel a lidí, kteří jim poskytovali přístřeší, upadá ve vyprávění jaksi do pozadí právě kvůli kočce, jednoduše jsem se do nich nedokázala vcítit nebo je pochopit. Nemůžu se zbavit dojmu, že ač si ve všech ostatních oblastech života počínají zcela normálně, je na jejich chování něco až patologického.

Tímto však kritizuji pouze hlavní postavy a jejich chování, v žádném případě knihu. Ačkoli pro mě její čtení nebylo nezapomenutelným zážitkem, autorovi se bezpochyby podařilo vytvořit poutavý příběh, který čtenáře zároveň pohladí i donutí k přemýšlení a tvoření si vlastních názorů. A ačkoli z ní mám jaksi smíšené pocity, čas, který jsem s knihou strávila, rozhodně nepokládám za ztracený.