Recenze

Baladický milostný příběh Jarmily Loukotkové se odehrává v duchovní úrovni dobra a zla, kdy láska a tolerance vítězí nad nepravdou. Z tohoto pohledu jde o příběh vskutku nadčasový. Kdo znáte dílo paní Loukotkové, zřejmě jste ji měli zařazenou v přihrádce historické literatury. Tento příběh je jiný od čehokoliv jiného z autorčiny tvorby. Hlavními postavami je rodina žijící na statku: otec, matka, dvě dcery (9 a 16 let) a jejich čeledín. Matka umírá, rodina vypravuje pohřeb. Mezi starší dcerou a čeledínem klíčí vztah, kterému matka nepřeje...

Zdánlivá tesklivost rodiny v souvislosti s pohřbem je spíše než lítostí nostalgickou vzpomínkou vdovce na svoji ženu, kterou nedokázal učinit šťastnou. Proč – to sám netuší. Svoji nespokojenost si nebožka, jinak zdatná hospodyně, vybíjela na své starší dcerce. Lze tedy uvěřit pocitům dívky, které se spíše smrtí matky ulevilo. Otec děvčat je sice nevzdělaný, přírodní muž, dříč, ale svoje dcerky vede k přímosti a jedná s nimi férově. Matka, která bývala guvernantkou, je oproti němu vedla velmi přísně a jednala s nimi velmi nesmlouvavě. Možná je vinila ze svého života na venkově. Opravdu milovala zřejmě jen svoje knihy. Děvčata se vzdělávají doma, občas zajdou do vzdálené školy. Čeledín, kterého rodina musela najmout, když paní domu onemocněla, je také velmi pracovitý a jeví se jako dobrosrdečný mladík. Po smrti hospodyně odchází čeledín do města, aby si trochu vydechnul. Původně chtěl jen nakoupit nějaké laskominy děvčatům, hlavně té starší, kterou má ze srdce rád. Bohužel se „zapomene“ v hospodě, kde se k němu připojují dvě ženy – zrzka a vdova po stolaři. Ženy čeledína opijí a vylákají ho k vdově domů. Druhý den čeledín prokoukne jejich podvod. Ale už je pozdě. Mladá vdova potřebuje otce pro své nemanželské dítě a čeledín je vhodnou obětí. Vlastně si za to i trochu může sám.

Postavy hovoří jednoduše, dá se říci, že autorka jim vložila do úst životní pravdy. Možná to vlastně hovoří duše Jarmily Loukotkové. Zajímavostí je, že čeledín cituje určité pasáže z Bible. Verše jsou vždy vhodně vybrány, a příběh tak působí velmi plynule. Autorka se nezříká práce se sexuálními motivy. Postavy působí věrohodně, mají svoje pochybnosti, otázky, na které se snaží hledat odpovědi.

Čeledín se stydí, ale navrací se ke své rodině. Zrzka se činí, aby ho donutila ke sňatku s vdovou, má slíbenou rentu. Pro vidinu mamonu neváhá pošlapat čeledínovu čest. Souhrou okolností se navíc mladík nachomýtne do domu řezníka (skutečného otce dítěte vdovy) a ze strachu utíká, je viděn několika sousedy, vražda je proto přičítána jemu. Otec s děvčaty nevěří ve vinu svého zaměstnance a téměř člena rodiny. Léta běží, vdově se narodí syn. Zrzka se také vdává a má dítě. Rodina stále čeká. V předvečer první světové války se rytmus života vesnice mění. Vdova umírá a sirotka se ujímá vdovec a jeho dcery. Děcko prospívá a je nyní stranou od pomluv a zášti vesničanů. Zrzka přichází prosit za odpuštění, když se jí rozestůně dítě. Příběh končí opětovným a nečekaným shledáním s čeledínem, který zběhl od armády, rodina ho ukryje doma.

Líbí se mi, že paní Loukotková vystihla podstatu dobroty a čestnosti člověka. Rodina svému čeledínovi věří, i když ten je od rodiny odloučen a celé roky věří, že je nevinný, že se vrátí očistit svoje jméno. Přitom se neostýchají ujmout se domnělého čeledínova děcka. Ani poté, co se ukáže, že dítě je synem řezníka, se chlapce nevzdávají. Jak jednoduše zachycené morální principy! Nemohu se zbavit dojmu, že se paní Loukotková chtěla „vypsat“ z určitých morálních otázek, které jsou platné stále, bez ohledu na čas. 

Příběh se mi četl dobře, zejména obdivuji spisovatelčinu schopnost zachytit „selský rozum“, tedy to, co v dnešní době lidem tolik chybí. Knihu mohu doporučit všem, kteří věří, že láska může zvítězit nad nepravostmi, které jsou staré jako svět sám.


Román Žít jednou spolu vydalo nakladatelství Motto.