Recenze: Sebastian Niedlich – Smrt a jiné vrcholy mého života

• 

Vytvořeno 20. 11. 2016 1:00

Autor: Petra Šmejdová

Je vždy tak osvěžující objevit knihu s originálním námětem, který nepodléhá trendům současného literárního trhu. Mám na mysli prvotinu německého autora Sebastiana Niedlicha s názvem Smrt a jiné vrcholy mého života. Spisovatel přichází s podobou Smrti jako postavy v plášti, která se síťkou na motýly chodí světem a sbírá duše zemřelých, které na konci života získávají právě motýlí podobu. Smrt je ve svém světě sama až do chvíle, než potká Martina, který ji jako jediný vidí a může s ní mluvit.

 

Martin je až příliš obyčejný kluk z Berlína, který své dětství prožívá v osmdesátých letech minulého století. Se Smrtí se poprvé setká při poslední návštěvě babičky. Tady si uvědomí, co je Smrt zač a co se stalo s babičkou. Když trochu dospěje, Smrt se vrátí a začne se objevovat častěji. Dokonce tak často, že se z nich stanou přátelé, ať to zní sebevíc absurdně. Martin prostřednictvím Smrti objevuje vlastní nevyhnutelný osud, kterému se chce za každou cenu vyhnout. Téma smrti se začne v Martinově životě objevovat tak často, že se nakonec rozhodne pro studium medicíny, aby Smrt neměla šanci pochytat tolik motýlů.

Titul Smrt a jiné vrcholy mého života je knihou, která k tématu konečnosti lidského života přistupuje s nadhledem a humorem, a to především prostřednictvím samotné postavy Smrti. Fantastické prvky jsou do vyprávění z nedávné doby zakomponované tak přirozeně, že i milovníci příběhů ze života si přijdou na své. Autor přitom nemění pravidla hry a smrt prezentuje jako jedinou jistotu každého smrtelníka. Na druhou stranu kniha není žádnou taškařicí s kostlivcem v hlavní roli. Čtenář v příběhu na mnoha místech narazí na podněty vedoucí k zamyšlení nad hodnotou života, smyslem smrti, dočasnosti bytí sama sebe i našich nejbližších.

Mimo to, že v této knize Smrt nechodí s kosou, jak jsme zvyklí, dostala navíc podobu muže kolem čtyřicítky. Pro české čtenáře a češtinu jde o neobvyklé spojení, v němčině, autorově rodné řeči, jde ale o běžné pravidlo (smrt = der Tod). V němčině stejně jako například v angličtině se o postavě smrti hovoří v mužském rodě. V českém překladu se s tím myslím velmi dobře popasovala Olga Kolečková. Ženský rod pro postavu Smrti je v české knize zachován. Méně přehledné to pro čtenáře může být ve chvílích, kdy Martin Smrt oslovuje řeckým mytickým označením Thanatos, což je jméno boha smrti. V tomto případě překladatelka logicky používá mužský rod.   

Za sebe rozhodně kladně hodnotím postoj autora k řadě otázek, které v souvislosti se smrtí přijdou na mysl snad každému. Je totiž dobře, že se příběh prostřednictvím postavy Smrti nesnaží odpovídat na otázky typu: Řídí člověk svůj život sám, nebo je jeho osud předem určen? Jaký má život vlastně smysl? Kdo určuje, kdy zemřeme, když ne sama Smrt? Co člověka čeká po smrti? Existuje záhrobí? Autor by stejně nakonec musel použít svoji fantazii a fabulovat, a to si myslím nebylo třeba.

Aniž jsem si toho všiml, získal jsem další vlastnosti Smrti. Schopnost vidět dopředu mě natolik pohltila, že jsem si chůzi po vodě vůbec neuvědomil. Byl jsem ze své situace už opravdu dost nesvůj. Co dalšího mi ještě Smrt předá? Budu se jí postupně čím dál víc podobat, až se nakonec sám stanu Smrtí? Něco takového mi již předpovídala, ale vycházel jsem z toho, že k tomu dojde až po mé vlastní smrti. I když přeskakování z místa na místo bylo zajímavé a praktické, dívat se na to, jak budou druzí umírat, mě moc netěšilo. Co když na mě Smrt přenese svůj vkus ve věcech módy? Budu nakonec nosit středověký hábit se špičatou kapucí? (str. 146)

Název: Smrt a jiné vrcholy mého života
Autor: Sebastian Niedlich
Nakladatelství: Ikar
ISBN: 978-80-249-3135-7
296 stran
Rok vydání: 2016
1. vydání