Recenze: Haruki Murakami – Muži, kteří nemají ženy

• 

Vytvořeno 14. 1. 2016 2:00

Autor: Jiří Lojín

Postel známé nábytkářské firmy a povídky japonského spisovatele Haruki Murakamiho nemají na první pohled nic společného, snad jen to, že v obou případech jde o něco světově známého. Styčných bodů je však mnohem víc, i když hned v úvodu přiznávám, že jde povětšinou o vztahy poněkud uměle vykonstruované. Ale snad v průběhu úvah přece jen nalezneme důvod, proč zrovna zmíněná postel zdobí obálku knihy Muži, kteří nemají ženy.

Haruki Murakami prokázal své literární kvality mnoha romány i povídkami. Postupem času se z něj stal autor, kterého můžeme směle nazvat kultovním, aniž by v tom označení byla špetka ironie. Čtenáři si zvykli na jeho specifický rukopis, vyznačující se pečlivým budováním atmosféry za použití i takových prostředků, jako jsou záhady a mystika. Zvykli si však i na to, že autor hodně spoléhá na inteligenci a empatii svého čtenáře a zcela záměrně nechává některá témata otevřená a nedopovězená.

Sbírku otvírá povídka Drive my car, neplánovaná zpověď vdovce, týkající se jeho vztahu k manželce a jejímu milenci. Jeho nově přijatá řidička slouží za ideální vrbu, ale o jejím osudu se mnoho nedozvíme. Ani Kafuku, vdovec, který je Murakamiho hrdinou, se příliš nesvěřuje v jiných oblastech, než je tento poněkud bizarní manželský trojúhelník.

Povídka Yesterday připomíná Norské dřevo nejen písní Beatles, která se rovněž ozývá v jejím titulu. Vztah hlavních postav a role dívky jednoho z nich je podobná jako v trojici Tóru, Kizuki a Naoko Norského dřeva.

Muži, jako je doktor Tókai z povídky Nezávislý orgán, se nevykytují příliš často. Nezávislí, bez snahy budovat pevné vztahy, ale nakonec propadající lásce tak silně, až je ten cit stojí život. Jde o postavu spíše románovou než reálnou a příběh tak nabývá symbolického vyznění.

Šehrezáda má naopak rysy textů rozehrávajících mnoho témat, ale většinu z nich ponechává otevřených. Hlavní postava, žena, již její milenec přezdívá Šehrezáda, tak hraje v příběhu skutečně roli vypravěčky, která svá vyprávění z větší části jen začíná a nedokončuje. V této povídce dokázal Haruki Murakami dotáhnout tento rys svého stylu téměř do absurdního stavu.

V další povídce, nazvané podle hlavního hrdiny Kino, rozvíjí autor naplno mystické motivy. Majitel malého baru se dostává do podivného vlivu záhadných událostí, kterým v konečném důsledku stejně nerozumí a nemůže je tím pádem ani vysvětlit čtenáři.

Zamilovaný Samsa zavádí čtenáře do Prahy. Není divu, Haruki Murakami má k Praze i ke Kafkovi velmi kladný vztah. Autor vychází z myšlenky, že by proměna mohla proběhnout i naopak a hmyz by se mohl jednou probudit jako Řehoř Samsa. A zamilovat se.

Titulní povídka Muži, kteří nemají ženy upadá velmi brzy do tónu traktátu rozebírajícího fenomén osamělého muže. Dopodrobna popisuje bod, za nímž se muž nenávratně ocitá mezi těmi, kteří už prakticky žádný vztah vybudovat a udržet nemohou.

Texty Haruki Murakamiho vycházejí z japonského prostředí, ale to pro děj příběhů není podstatné. Autor velmi často používá propriet západní civilizace, sahá po nich přirozeně tak, jak se stávají v Japonsku součástí běžného života. V tomto smyslu by postel z produkce švédské firmy IKEA nemusela být cizorodým prvkem a na obálce by se mohla klidně ocitnout. Mohla by představovat i symbol osamění, protože o něm všechny povídky ve sbírce Muži, kteří nemají ženy, jsou. Každý z hrdinů se ocitl sám z jiného důvodu a jiným způsobem, přesto prázdno, které pociťují, i když se tak navenek netváří, je pro všechny stejné. Murakamiho povídky jsou napsány virtuózně s obrovským přehledem daným talentem i zkušeností, přesto dostávají do krajních poloh, kde začíná převažovat prázdné žonglování s přehršlí témat. Naštěstí převládá kvalita, na niž jsme u Murakamiho zvyklí.

MURAKAMI, Haruki. Muži, kteří nemají ženy. 1. Praha: Odeon, 2015, 248 s. ISBN 978-80-207-1655-2.