Radka Denemarková detektivky nepíše

• 

Recenze

Vytvořeno 4. 11. 2014 2:00

Autor: Jiří Lojín

Možná se mnou nebudete souhlasit a budete argumentovat anotací její nové knihy Příspěvek k dějinám radosti. V ní se píše o zdánlivé sebevraždě staršího úspěšného muže a o Policistovi, vyšetřujícím její podivné okolnosti. Pokud však zalistujeme prvními stránkami, brzy prohlédneme lehký kabátek kriminálního románu, do nějž je příběh zahalen. Čtenáři, kteří si zvykli na Radku Denemarkovou jako na autorku kvalitní literatury, mohou zůstat klidní. Obyčejné detektivky vskutku nepíše.

Tajemství tvorby dobré literatury není ještě rozluštěno, ale autor určitě musí být schopen nalézt vhodné téma a dokázat je zpracovat. Radka Denemarková umí oboje měrou vrchovatou. Její knihy vždy rozviřují závažné, znepokojivé a často i provokativní problémy - nevyřešené česko-německé vztahy v knize Peníze od Hitlera, nebo násilí, o němž pojednává Kobold. O čem bude pojednávat nová kniha, naznačují již úvodní řádky připomínající nedávnou zprávu o hromadném znásilnění indické studentky.

Na základní téma se nabalují další - právo na spravedlnost a trest, existence celosvětové maskulinní společnosti, bagatelizace násilí vůči ženám, organizované skupiny zneužívající školačky. Pokud vše, co v románu najdeme, seřadíme za sebou, objeví se před námi sled hesel jakoby vystřižených z nějaké feministické proklamace. Radka Denemarková se proti potenciálnímu nařčení z feminismu preventivně brání ústy jedné ze svých hrdinek, neháže všechny muže do jednoho pytle a nemluví o sexu s odporem a despektem.

Postavy beze jména - Policista a Vdova svádějí k úvahám o archetypech. Cesta k nim vede po tenkém ledě a jde spíše o zábavné hrátky s neexistujícími symboly. Základní Jungovy charakteristiky si pro tyto potřeby musíme trochu poopravit, v románu nalezneme místo starce moudrého starce chlípného, Shakespeare jej v komediích předvádí jako směšnou figurku, ve skutečnosti však jde o člověka velmi nebezpečného. Některé rysy autorčina chlípného starce ukazují na člověka přezdívaného „doktor Prase“, nad kterým se u televize ironicky pousmějeme, i když úsměšek na místě není. Zlehčování je jedním z prvním kroků na  cestě ke shovívavému postoji k sexuálnímu násilí.

Čtenář se znovu setká s Birgit Stadtherrovou, podivínskou spisovatelkou z autorčiny prvotiny A já pořád kdo to tluče. V postavě spisovatelky Stadtherrové lze najít některé rysy a názory autorky románu, což samo o sobě není nic neobvyklého, mnoho spisovatelů - podle některých kritiků všichni - vkládají do svých hrdinů sebe sama. Pozoruhodné je spíše, jak bezohledně se Radka Denemarková snaží odhalovat nitro své hrdinky, potažmo i své. V jejím podání vidíme Birgit jako ženu, která je svým zastáváním se pravdy unavena. Pravda může unavovat, zvláště nemáme-li vnitřně jinou volbu. Přesto od prvního románu prošla Birgit určitou proměnou, je vyrovnanější, léty klidnější, což však neznamená kompromisnější.

Birgit sekundují její dvě kamarádky - Diana Adlerová a Erika Eisová. Okolo této trojice se jako přízrak neustále pohybuje Ingrid, ač zesnulá, stále ovlivňuje jejich jednání. Paradoxně je Ingrid nejvíce životná postava, dozvídáme se i o činech, jichž se dopustila ve svůj prospěch. Trojice žen působí kompaktně, jejich individuality příliš neruší celistvost jejich kruhu. Číslo tři vztahující se na tyto Old Ladies je možno označit za magické, pokud bychom se vrátili zpět k archetypům a pohádkám.

Radka Denemarková pracuje se spoustou metafor a symbolů. Nejvýraznější jsou ty ptačí, procházejí celou knihou. Některé jsou použity na základě vnější podobnosti nebo charakteristických vlastností, najdeme i takové, kterým rozumíme díky Krkonošským pohádkám. Samozřejmě narážím na sojku bonzačku. Vztah ptáků a románových postav by si zasloužil hlubší rozbor, jde však o téma natolik široké, že jej raději nechám někomu pro diplomovou práci nazvanou kupříkladu „Ptačí převleky v díle Radky Denemarkové“. Jiné metafory jsou víceznačné, dívka zvaná Medová má nejen medově plavé vlasy, ale je i medově sladkou návnadou. Autorka ostentativně rozlišuje mezi osobností a tělem, což může rezonovat s pocitem znásilněných dívek, snažících se vytěsnit traumatizující zážitek ze svého vědomí. Časté používání tohoto obratu poskytuje textu zvláštní atmosféru.

Policista, který bývá v kriminálních románech postavou hlavní či zdatně sekundující mazanému zločinci, stojí v knize Radky Denemarkové poněkud na okraji. Řeší své vlastní problémy a na případ se příliš nesoustředí. Je mu vlastně hned vše jasné a čas tráví přemítáním o etických aspektech vraždy, randěním s Vdovou a nestřídmým pitím. Jako kdyby si Harry Hole řekl, že by se na nějaké vyšetřování mohl vykašlat a šel si dát do baru panáka. Nebo dva. Nebo deset.

I když v knize Příspěvek k dějinám radosti nevystupují morálně silní muži, nejde o genderově tendenční text. V úvodních scénách autorka přemýšlí o vztahu mezi mužem a ženou v současné době i o tom, co ve vztahu hledají. Úvahy nepůsobí příliš pozitivně, nelichotí ani jedné ze zúčastněných stran.

Román Příspěvek k dějinám radosti se naléhavě dotýká několika palčivých problémů současnosti, jež s sebou nese svět protkaný informačními kanály, stále více sloužícími jen pro utrácení dlouhé chvíle. Nuda, touha po vzrušení vede k rizikovému chování. Internet přispívá k jeho zneužití, důsledky mohou být nedozírné. Radka Denemarková našla silné téma a dokáže je zpracovat burcujícím způsobem. Tři roky, dělící současnou a minulou knihu, byly beze zbytku využity.

DENEMARKOVÁ, Radka. Příspěvek k dějinám radosti. 1. vyd. Brno: Host, 2014, 334 s. ISBN 978-80-7294-963-2.