Recenze: Knihy pro dospělé

Na pohřbu s šaškovskou čepicí

1 1 1 1 1 (1 hlas)
divka

Tato recenze bude trochu zvláštní. Taková ne-recenzní. Pokusím se hned na úvod vysvětlit důvod, abych předešel případným nadávkám v komentářích. Následný text jsem napsal ihned po přečtení knihy. Zaklapnutá kniha, otevření Wordu a psaní. Jak jde vysledovat, tento první odstavec píšu jako poslední a dodatečně. Na vysvětlenou. Kniha Sylwie Chutnik Kapesní atlas žen si dle mého uvážení a pocitů a dojmů nezasloužila prosté posouzení z recenzentského pohledu, ale předání nálady, zničujícího pocitu, beznaděje. Jako při lákání dívky do mládencova bytu. Nestačí popsat sbírku motýlů, ta se prostě musí vidět (-jak jste krutý, Žorži, takto ta nebohá zviřátka probodávat špendlíkem; - jednoho vám, má milá, připnu ke klobouku). Proto přivřete oči a nechte se unést pouze náladou knihy. Snad jsem ji vystihl dobře.

 

knihaDobrý den paní Chutnik,

právě jsem zjistila, že to stojí za hovno, a to díky vaší knížce Kapesní atlas žen. Koneckonců ono předtím nic nenasvědčovalo tomu, že by to stálo za něco jinýho, ale člověk tak jakoby doufal, hledal to zadělaný světýlko na konci tunelu, rozumíte mi, že jo. Nikdo mi ale nikdy neřekl, že osud má pěsti osvětlený a že rána od něj dost bolí. Dost? Sakra bolí. Rána osudu přes den a v noci rozevřít nohy a nechat na sobě funět nějaký prase, který, řekněme si to sakra otevřeně, divže neskoná nad tím svým obdivuhodným výkonem, nad tím svým směšným výronem. A pak udělat snídani, poslušně chystat všechno na oběd a nechat se votloukat osudem. A ve volným čase zírat do pračky, protože milostnou poezii už pro mě nikdo nenapíše, teď se vode mě vočekává jenom ta služba společnosti.

Není mi patnáct, cecky mám vytahaný, pochva jakbysmet, co by si vo mě votíral hubu nějakej básník. Poéta. Ženská je holt po čtyřicítce odepsaná. Na lásku nemá právo, tak leda na spotřebič. Ale jak ten mixér, do prdele, krásně točí hlavou, jak kdyby nesouhlasil, jak kdyby mě lepil do toho upozaděnýho života, kde hadr zastane moji snahu po pochopení čehokoliv. Utřít, vydezinfikovat, utřídit, nakoupit, uvařit, napráskat fakany do pelechu, obdivovat toho kreténa, co sem se mu upsala doživotní smlouvou, vypráskat fakany z pelechu do školy, kde se naučej tak leda sprosťačit a kouřit a chlastat a fetovat. Chuj s něčim takovym. Kde v tom je ta chvíle, v který mám pochopit smysl toho všeho? Kdy mám pochopit kdo jsem a kam směruju, když sem tak leda v prdeli a jak idiot se hrabu hloubš a hloubš?

Ode zdi ke zdi vysmejčeno, aby se z tý podlahy žrát dalo, postavit se do pozoru u vchodovejch dveří a čekat na ta čuňata, až se přiženou, aby se na ně dalo řvát, že si nevážej práce druhejch, když nedožerou co se před ně hodí, když si nevotřou boty přede dveřma, když protahujou držky při mojí touze po polibku, po objetí, když doprdlenadávajnavšechnoahlavněnamě.

Život je naprosto zoufalej. Co když se vzepřu? Udělám takovou malou osobní vzpouru? Ale podivejte se po vokolí. Jaký sou tady vzpoury? Jedna tu běhá poloslečená a úplně šílená, uchlastala se k smrti, k šílenství, protože jí vzali sakra saponáty, vyrvali jí je z rukou a řekli žij, děvko. Co udělala? Koupila flašku, rozevřela nohy a zešílela. Odpuzující, odporný, hnusný a hnilobný. Tfuj tajksl. Taková ženská vzpoura. Bez hadru na nádobí, bez hadru na podlahu, nemaj možnost žít a přežít. Jejich smysl je vlastně proutírat se k smrti.

Bejt ženská, to je sakra úděl. Uklízet a rodit a uklízet a rodit a uklízet a rodit a sem tam člověk dostane kytku, ale to jenom ze začátku, při navazování kontraktu, před podpisem smlouvy, pak už dostává do rukou jenom mop a hadr. A láska? Hovno láska, točící se buben v pračce. Stejně vobchází jiný, co maj cecky ještě v pozoru, co nepáchnou po savu, těm nosej kytky, mop až potom, mop dycinky až potom. A navaříno. A vysmejčíno. A porozíno. A pak nás krměj, nebo spíš krněj, odřenejma kolenama v kostele, abysme byly pošlušný a úslužný a abysme se nevzpouzely.

A když se ozvu, řeknu tomu svýmu, že je slaboch, idiot, debil, dostanu leda po hubě, a pak se musim doprošovat peněz s modřinama a monoklem a s nalomenou obratlí se tahat s nákupama a vařit tý bandě zrůd, co ze mě sajou a sajou a pak mě odkopnou a nechaj ležet ve škarpě, použitou, neužitečnou, obtěžující. Bejt ženskou je úděl, sakra úděl. A přetnout se to nedá. Nejde zařvat a dost, protože z toho kurva pak šílíme, padáme na prdele a hroutíme se do sebe, zničeny ne svejma zrůdama, ale sebou. Není z toho úniku, není kam a jak utýct. Leda do hrobu, pani Chutnik, leda do hrobu a modlit se, že ten Kristus, co nám ho cpou horem dolem, skutečně je a že bude možný si to s ním vyřídit. Hezky po našem, otevřít, ale nepustit. Jako ve vaší knížce, paní Chutnik, jako ve vaší knížce. Krásně jste ten život popsala.

CHUTNIK, Sylwia. Kapesní atlas žen. Vyd. 1. Praha. Fra, 2014, 220 s. ISBN 978-80-87429-58-7 

 

Soutěže

Aktuality

  • Bohatý komiksový program přilákal na Svět knihy rekordní počet návštěvníků

    Veletrh Svět knihy se letos nesl ve znamení komiksu, a i díky bohatému programu, který připravili komiksoví nakladatelé, přilákal rekordních 46 000 návštěvníků. „Tohle spojení prostě zafungovalo. Připravili jsme akce, přednášky a spousty novinek, sotva jsme stíhali stánek zásobovat,“ říká Jiří Pavlovský z největšího komiksového nakladatelství CREW. „Vznikaly i spontánní srazy komiksových fanoušků a na naprosté většině našich akcí bylo plno.“

    Číst dál...  
  • Román Hana Aleny Mornštajnové ovládl 7. ročník České knihy

    Poprvé v sedmileté historii České knihy obdržel obě její ceny jeden autor. Odborná i studentská porota se ve svých verdiktech výjimečně shodly a za nejlepší titul sedmého ročníku vyhlásily román Hana Aleny Mornštajnové. V příběhu odehrávajícím se v provinčním moravském městě se proplétají malé dějiny s těmi velkými a je v něm reflektována nejtragičtější etapa 20. století: holocaust.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení