Alkohol, alkohol a zase alkohol

• 

Recenze

Vytvořeno 4. 7. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Objeví-li se v médiích člověk narozený a vyrůstající na Žižkově, tváří se vždy, jako kdyby byl Žižkov úplně jiný svět, ani snad nebyl součástí Prahy. Možná takovým odlišnostem rozumějí jen Pražáci, možná i ti, kteří v dětství četli Rychlé šípy a snažili se ve své fantazii proniknout do mytických Stínadel. Zdeněk Vaňura, autor povídkové knihy Pan Koza, prasnice a jiné povídky, své mládí také prožil na Žižkově a nezapomíná to zdůraznit.

Koza, hrdina všech Vaňurových povídek, je instalatér pracující na OPBH. Čtenáři, mající ještě v živé paměti pracovní morálku řemeslníků tohoto prapodivného podniku, tuší, že pan Koza se špatně neměl. Peníze za melouchy, důležité známosti a hlavně nepřehledné litry alkoholu. To je profil tohoto šikovného socialistického pracovníka.

Žádná povídka Zdeňka Vaňury se neobejde bez alkoholu a žen. V úvodní povídce Zlaté časy si čtenář může zavzpomínat na minulé doby, kdy řemeslo - alespoň některé - mělo doslova zlaté dno. Mladší ročníky, které nemají na co vzpomínat, se mohou poučit, co vše bylo za minulého režimu možné. Zajímavý je postoj, který autor, potažmo i jeho hrdina, k životu za bývalého režimu zaujímá. To není jednoduché rozpoznat. Tón povídky je sžíravě ironický, výsměšný vůči všemu a všem, dokonce i vůči čtenáři. Není to postoj, který by bylo příjemné akceptovat, je potřeba si na něj zvyknout.

Atmosféra ostatních povídek je velmi podobná, autor si nebere servítky. Běžně používá vulgární slova nejtěžšího kalibru, žádná témata pro něj nejsou tabu. Z jeho textů čiší naprostá neúcta k lidem, nejde o žádný laskavý humor. V tomto bodě autor oživuje tradici středověkých lidových žertéřů, na jejichž humor velmi často někdo doplatil zdravím, majetkem či ztrátou autority. Vaňurův humor se nezastaví ani před světem žen, povídka Jak jsem šukal s prasnicí není zrovna galantní.

Texty v knize Pan Koza, prasnice a jiné povídky pokrývají období posledních let socialismu a plynule přecházejí do současnosti. Režim se v nich sice změnil, ale vše ostatní zůstává stejné. Hospody, chlast, ženské... K současné době má pan Koza poněkud rezervovaný vztah. Částečně může hrát roli i známý efekt, že vše se jeví lépe, když je člověk mladý.

Mladí lidé to prý teď mají dobré, mají zelenou. Přitom nemaj čas na zábavu, nemaj čas jet na dovolenou ani když jim jí zaplatíte. Plešatí třicátníci seděj v pátek večer v hospodě sami s kreditníma kartama, bez ženskejch. V jejich letech sme za těch blbejch komoušů měli vlasy na záda a denně sme píchali a bez šprcek. A tak si Lojza říká: „Ještě že sem starej a nemám žádnou práci.“ A přejede po prdeli svojí pětadvacetiletý přítelkyni a řekne si: „Tohle je ze všech těch novodobejch bludů asi ta jediná jistota.“ [1]

V útlém svazku třiceti krátkých povídek je obsaženo pohrdání i sentimentální stesk po starém režimu. Čtenář si může vybrat, který postoj bude považovat za autentický vzhledem k autorovi, ale i vzhledem k hrdinovi. Ani pan Koza, jak jsem už naznačil, není v tomto bodě úplně průhledný.

O kvalitě knihy se nelze vyjádřit jednoznačně. Jde o text s poměrně slušným spádem, autentický svým jazykem, který není jen odposlouchaný, ale je autorovi vlastní, doslova mateřský. Jako zápor se jeví stále stejný základ povídek, neustálé povídání o hospodách a pití může připadat posléze nudné. Některé čtenáře může odpuzovat i jistá arogance, s níž postavy přistupují ke svému okolí. Na některých místech jsou patrná i přehlédnutí korektora, o čemž svědčí i ukázka, citovaná včetně chyb. Útlé knihy však mají nespornou výhodu, lze je zkusit bez většího rizika a často velmi překvapí, v tom dobrém.

[1] VAŇURA, Zdeněk. Pan Koza, prasnice a jiné povídky. 1. vyd. Praha: Milan Hodek, 2014. ISBN 978-80-87688-18-2. Str. 105