Katastrofa a blues v novém románu Markéty Pilátové

• 

Recenze

Vytvořeno 28. 5. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

V roce 2004 zpustošila ničivá vlna thajské pobřeží. Prostřednictvím moderních sdělovacích prostředků dnes můžeme sledovat katastrofy a jejich následky téměř v přímém přenosu. Vyvstává však otázka, jaký vliv takové bezprostřední přiblížení se místu katastrofy na diváky má. Vyvolá určitou vlnu solidarity vyjádřenou většinou peněžní sbírkou, ta je však stejně odosobněná, podobně jako pocit, s nímž se díváme na televizní obrazovku. Obětmi tsunami v roce 2004 však byli čeští občané, a tak nás tato katastrofa zasáhla více, než jiné. Ozvěny řádícího živlu jsme několikrát mohli nalézt v literatuře i filmu. Nejnovější román Markéty Pilátové Tsunami blues se svým názvem zdánlivě k dílům odrážejícím thajskou tragédii hlásí.

 

Bylo by poněkud naivní předpokládat, že zkušená autorka, jakou Markéta Pilátová je, by tak prvoplánově avizovala hlavní téma své knihy, a tak čtenář, který dílo této spisovatelky dobře zná, tuší, že v knize půjde o něco jiného.

Karla Klimentová, mladá trumpetistka, se spolu se svými rodiči ocitá ve špatný čas na špatném místě. Karla ničivý nápor tsunami přežije, rodiče jsou nezvěstní. To, co by mohlo tvořit v knize jiného autora zápletku, na níž by byla postavena celá kniha, je pro Markétu Pilátovou pouze výchozí situací, k níž se v dalším textu občas vrací jako k referenčnímu bodu.

Na prvních stranách se autorka musí vypořádat s líčením neštěstí, vyhnout se popisnému tónu, prokličkovat mezi thrillerem a katastrofickým románem. Využívá představivosti a citlivosti hlavní hrdinky, jejím prostřednictvím evokuje temnou postavu smrtky, žárlící na Karlinu hudbu. O tsunami se na hned zpočátku hovoří jen v náznacích, smrtka na vlně surfuje, to ona rozsévá zkázu, ne oceán. Pozoruhodné je, jakým způsobem autorka do uměleckého textu zasazuje fakta. V pomyslném dialogu smrtka Karle říká:

„Je to... rajc. Rachot, zvuky… srážet se s jinými vlnami a nakrást si od nich, co se dá… být soliton… velká věc, co vždycky dožene tu malou. Cháchá.“ [1]
„Soliton, drahoušku, soliton. Šílená vlna. Normálně jsou vlny slabošky, trochu si užijí a pak slábnou. Tahle je ale samostatná, nezávislá děvka … Vlna, co se vytvoří, a nikdo neví jak, macatá, přijde si, kdy chce, a zabíjí na sto tisíc způsobů. Nerozplyne se, nerozptyluje, žádné tříštění a dá se použít na spoustu věcí… buňky, světlo, zvuky i na tsunami je skvělá… cháchá… Vražednice jedna… nemůže si pomoct, chápeš?“ [2]

V těchto odstavcích autorka uvádí obecné charakteristiky solitonu, vlny, která si drží svůj tvar a nerozplývá se. Činí však způsobem ryze uměleckým. Karla si spojí přírodní katastrofu s hrou na trubku, každá myšlenka na hudbu přivolává černou postavu personifikované smrti a strach, že okolo sebe začne opět rozsévat zmar. Karla musí podstoupit dlouhou cestu, aby ztracenou hudbu opět nalezla.

Není jediná – na cestu se vydávají i další hrdinové románu. Karlin učitel, kubánský trumpetista Lázaro Milo, se na prosbu Karliny babičky vydává do Thajska. Ústřední myšlenkou této epizody však není pátrání po dívce, ale objevování vzpomínek a srovnávání Karliny a dávné Lázarovy ztráty. Spojuje je nejistota osudů Karliných rodičů i Lázarovy kubánské ženy. Je typické, že autorka nepopisuje, jakým způsobem se Karla s Lázarem vrátí zpátky do Čech, přeskakuje tři roky a představuje další postavu, provázející Karlu na její cestě. Profesorka španělštiny na olomoucké univerzitě Jenůfa Topinková má ke Kubě také těsný vztah a přes svůj pokročilý věk se tam vydává. Karlu, která se stala její oblíbenou studentkou, bere s sebou. Kubánská cesta jednoznačně směřuje ke katarzi, možná trochu jiným způsobem, než by čtenář čekal.

Markéta Pilátová se vyhýbá často používaným klišé, dokonce se místy přímo proti nim staví. Proti výroku „Cesta je cíl“ klade „Cesta je vždycky útěk“ [3] a také Karlin drsný sexuální zážitek nevede k traumatu, jak to často bývá využíváno v textech komerčního rázu, lákajících čtenáře na šokující scény.

Hrdinové románu Tsunami blues se pohybují mezi různými zeměmi, vzdálenost ani jazyková bariéra pro ně nehraje žádnou roli. V tomto ohledu autorka zúročuje své vlastní zkušenosti a prožitky lidí, s nimiž se v životě setkala. Podobné typy hrdinů najdeme i v jejích předchozích knihách Žluté oči vedou domů a Má nejmilejší kniha. Zpravidla jde o lidi žijící mimo svou vlast, cizince v Čechách, Čechy v cizině. Podobně je tomu i v některých dětských knihách, třeba v těch o japonském děvčátku Kiko. Výběr postav tvoří typický rukopis Markéty Pilátové, jakousi její značku, která, doufám, zatím neomrzela.

Autorka střídá vypravěče, úhly pohledu i formu. Karla je prezentována ich formou, někdy er formou, ostatní postavy vyprávějí v er formě. V románu vystupuje relativně málo postav a každá z nich má v příběhu svou roli, žádná z nich není zbytečná ani zcela na okraji. Děj postupuje přímo vpřed v časové ose, retrospektivy se odehrávají jen ve vzpomínkách protagonistů, vysvětlují a vymezují jejich postoje, svým způsobem i předurčují jejich další osudy. Budoucnost je v románu Markéty Pilátové latentně obsažena v minulosti. Autorka Kubu čtenáři přibližuje i takovými maličkostmi, jako epizodou ze seriálu Třicet případů majora Zemana či vzpomínkou na zatčení Pilipa a Bubeníka.

Datování u některých kapitol usnadňuje orientaci v posloupnosti děje, v jednom případě však vyvolává drobnou pochybnost. Nejsem si zcela jist návazností kapitoly Hypnóza a DNA, odehrávající se 27.prosince 2004. Policisté přicházejí odebrat Karlině babičce vzorek DNA s vysvětlením, že v Thajsku exhumují narychlo pohřbená těla obětí. V jednom dni by se na místě neštěstí muselo udát velmi mnoho.

Román Tsunami blues je velmi emotivní, autorka preferuje zprostředkování vnitřního světa mladé citlivé dívky. Dělí se se čtenářem o její problémy, problematický vztah s matkou, fascinaci hudbou i cizím prostředím. Vyprávění je podbarveno hudbou, virtuálním blues, které v sobě Karla cítí, i zcela konkrétním, na nějž autorka upozorňuje odkazem na Noro Červeňáka. Erupce emocí občas balancuje na hraně sentimentu, nikdy však nesklouzne k laciné a podbízivé dojímavosti. Karla je citlivá, ale není slaboch vzbuzující lítost. Tématem je katastrofa, která Karle vzala rodiče, ale také nesvoboda, totalita, zvůle a v neposlední řadě i láska k lidem i k zemi. Přestože text není popisný ani jednoduchý ve smyslu primitivnosti, je čtivý a lze se v něm dobře orientovat. Dokazuje tak, že dobrý román nemusí být zakódován do naprosté nesrozumitelnosti.

[1] PILÁTOVÁ, Markéta. Tsunami blues. Praha: Torst, 2014. ISBN 978-807-2154-746. Str.11
[2] Tamtéž str.11
[3] Tamtéž str.139