Recenze: Knihy pro dospělé

Telurovým hřebem rovnou do mozku

1 1 1 1 1 (5 hlasů)
znamka

Někdy mě znepokojuje, že se vize autorů sci-fi románů tak často a tak rychle naplňují. Bohužel častěji ty pesimistické. Možná namítnete, že úžasný pokrok v technologiích, skok, o němž se nám ještě před několika lety ani nezdálo, přece patří k těm pozitivním. Opravdu jste o tom přesvědčeni? Víme, kam nás tento pokrok zavede? Nevíme. Třeba je to cesta do pekla. A také je možné, že na takovou cestu teprve narazíme. Třeba za deset let. Nebo zítra. Je návrat do středověku legální variantou budoucnosti? Ani to nevíme, ale s knihou Vladimíra Sorokina Telurie si můžeme s takovou myšlenkou pohrát.

 

knihaS ruskou literaturou jsme po revoluci ztratili kontakt. Byla vytlačena tou západní, většinou americkou. Na našem trhu se prosadilo jen málo současných ruských autorů, nejznámějším je pravděpodobně Sergej Lukjaněnko díky fantasy sérii knih o „hlídkách“ a některým dalším z žánru sci-fi. Jiní autoři, například Ludmila Ulická nebo Eduard Limonov, zůstali v povědomí pouze u čtenářů s širším rozhledem.

Velký potenciál, který má v sobě současná ruská sci-fi, naznačují nejen díla Sergeje Lukjaněnka, ale i Viktora Pelevina a Vladimira Sorokina. Knihy posledních dvou jmenovaných jsou si v jistém smyslu podobné, zvláště tím, jak si pomocí prvků fantastiky pohrávají s možnými variantami vývoje současného Ruska a Evropy. Oba autoři jsou také významnými představiteli současného postmoderního románu.

Telurie čtenáře zavádí do světa nedaleké budoucnosti zformovaného po mnoha válkách a šarvátkách. Nejedná se však, jak to často bývá v dystopických románech, o zuboženou zeměkouli po atomové válce. Naopak, přes jistý chaos získali lidé nový a pevný řád. V anotaci knihy je naznačeno, že jde o středověk v budoucnosti. Nejde o žádnou převratnou novinku, to, co Sorokin čtenáři předkládá, je pokračováním jeho vize budoucnosti, naznačeným již v jeho dřívějších knihách Vánice a Den opričníka. Co Sorokin změnil, je forma. Knihy, o nichž jsem se zmínil, mají pevnou hlavní dějovou linii, která je v podstatě časově kontinuální. Jednou jde o doktorovu cestu, podruhé o jeden typický den člena ruské gardy. V Telurii žádný děj nenajdeme, autor v téměř padesáti krátkých kapitolách čtenáři předhazuje hrst střepů či segmentů puzzle, z nich si může člověk sestavit celistvý obraz Sorokinovy fantaskní vize. Obrázky, chcete-li „kartinki“, nelze nazvat ani povídkami, i těm většinou chybí děj a pointa, jejich různorodost však naznačuje i různorodost budoucnosti, z níž pochází. Podobným způsobem koncipoval Ray Bradbury svou Marťanskou kroniku, Sorokin však toto pojetí posouvá ještě dále.

Neobvyklé účinky teluria, aplikovaného zatloukáním telurového hřebu rovnou do mozku, nemají s uspořádáním Ruska a Evropy v podstatě nic společného, tvoří linii, která pomáhá, aby kniha držela pohromadě a byla čtenářsky přístupnější. Rozvíjí myšlenku, že mohou existovat drogy jiného ražení, působící na rozvoj osobnosti. V knize se nehlásí přímo k psychonautice, jejímiž představiteli jsou takové osobnosti jako A.Huxley, C. Castaneda, S. Grof či V.Pelevin, ale je jí velmi blízko. Motiv koulí a pyramid pozměňujících vědomí a přenášejících ho do jiných časů a prostorů, s nimiž jsme se mohli setkat ve Vánici i Dni opričníka, se v Telurii objevuje znovu v jiné, dokonalejší podobě.

Alternativní budoucnost Vladimíra Sorokina připomíná středověk návratem cara, šlechty a poddaných. Existují cechy řemeslníků, jejich rituály a pravidla. Vývoj technologie odbočil na úplně jinou cestu a snad nejdůležitější ze všeho je, že náboženství konzumu zcela vymizelo. Není to vize, která by v současném světě znamenala výjimku. Existují skupiny přející si návrat monarchie, dokonce i u nás. Snahu o středověký způsob života použil jako zápletku pro svůj román i Miloš Urban ve svém Sedmikostelí a děje fantasy se odehrávají rovněž v podobných světech, pokud ovšem přehlédneme všechny ty draky, trolly, trpaslíky, elfy a jinou havěť. Ostatně i Sorokin naznačuje, že součástí jeho fantazie jsou malí i velcí tvorové, obdoba trollů a trpaslíků.

Sorokin zůstává pevně zakotven v Rusku, jeho postavy mají ruskou mentalitu, pohybují se v městech, ale i na nekonečných pláních, doširoka otevírají svou náruč, radostně a halasně vykřikují. Člověk si není jistý, zda jde o snahu o přátelské objetí nebo o uchvácení celého světa. Sorokin nepoužívá pouze současné ruské reálie, od nichž jsme už víceméně odtrženi, ale i ty, které si pamatujeme ještě z doby, kdy pro nás byly denním chlebem. Díky tomu jsme schopni autorovým myšlenkám lépe porozumět. Sorokin rád používá i odkazy na jiná literární díla, rozhovor dvou antropomorfních psů v kapitole XXII. evokuje Bulgakovovu povídku Psí srdce, vyznění Sorokinova rozhovoru je ale grotesknější. Znovu v něm výrazně vystupuje ruská mentalita, věta „náš kočovný život je hořký i bez pelyňku“  mimoděk připomíná ruský vztah k pravoslaví – pro tvrdý život je potřeba mít laskavé náboženství.[1] Vladimíra Putina označuje autor za posledního ruského prezidenta, po něm má přijít chaos měnící Evropu k nepoznání. Současné dění okolo Ukrajiny dává této vizi věštecký ráz.

Nakladatelství Pistorius & Olšanská vydalo Sorokinovu Telurii ve výborném překladu Libora Dvořáka, díky němuž můžeme v češtině číst i některá díla bratrů Strugackých, Eduarda Limonova, Alexandra Beljajeva, ale třeba i knihu rozhovorů s Vladimírem Putinem z roku 2000. O kvalitě práce Libora Dvořáka svědčí i to, že získal tvůrčí prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna pro rok 2006 za překlad knihy Proklaté dny od Ivana Alexejeviče Bunina.

Telurie není pouze bezmocným výkřikem děsu při pohledu na to, kam se lidstvo řítí. Nabízí alternativu. Alternativu, která by se asi leckomu nelíbila, ale alespoň takovou, v níž lidstvo neživoří na radioaktivitou zamořeném zemském povrchu nebo hluboko pod ním. Narazíme sice na zdánlivý rozpor mezi zavrhováním současného rozvoje technologií, které nás možná vedou do slepé uličky, a mezi chválou jiných technologií, ale jde možná o rozpor vědomý. Stejně jako o zvláštní symbiózu mezi komunistickou ideologií a samoděržavím, což si je ovšem v ruském pojetí, jak nás historie poučila a možná ještě poučí, velmi blízké. Nakladatelství Pistorius & Olšanská je jedním z mála, která se snaží do širokého proudu tvořeného západní literaturou, severskými detektivkami a lacinou fantasy vnést jiné, nové podněty. Čtenářů ochotných číst takové knihy není mnoho, doufám však, že i ostatní znudí neustálé opakování stejných námětů a sáhnou po dílech autorů originálnějších.

[1] SOROKIN, Vladimír. Telurie. 1. vyd. Libor Dvořák. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2014, 289 s. ISBN 978-80-87855-09-6 

 

Doporučujeme

Aktuality

  • Partonyma – nová čísla časopisu ke stažení a o připravované antologii

    Literární časopis Partonyma, založený v roce 2012, prochází již od závěru minulého roku řadou proměn. Poslední dvě čísla vyšla v menším formátu a celkově novém designu, což ovšem není nejpodstatnější změnou. Tato tzv. „černá řada“ (podle nové podoby obálky) je nyní, kromě klasické tištěné verze, uvolněna ke stažení ve formátu PDF zcela zdarma. Jedná se o dvojčíslo 19 - 20 na téma Umění zločinu / Zločinné umění a o dvojčíslo 21 – 22 na téma Meze textu / Meze prostoru.

    Číst dál...  
  • V šestém ročníku Ceny Česká kniha zvítězil Jiří Hájíček

    Závěrečná tisková zpráva šestého ročníku Ceny česká kniha, která oficiálně oznamuje vítěze, je již k dispozici. V následujících odstavcích si ji můžete přečíst.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Soutěž

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení