Recenze: Knihy pro dospělé

Živi jsme blíže nicotě

1 1 1 1 1 (2 hlasů)
il

Málokdy se stane, že se v době, která poezii dvakrát nepřeje, stane básnická sbírka literární senzací prakticky ihned poté, co se dostane na pulty. A ještě překvapivější je, když je autorem takové sbírky básník, který patnáct let knižně nepublikoval. To je přesně případ souboru básní Bohdana Chlíbce Zimní dvůr.


knihaDlouhé pauzy mezi vydáváním jednotlivých autorských titulů nejsou ale pro loňského laureáta tradiční ankety Lidových novin žádnou novinkou. Chlíbec (*1962) debutoval těsně před revolucí v samizdatovém sborníku Básně s Pavlem Kolmačkou, Miroslavem Salavou a Evaldem Murrerem a první samostatnou sbírku Zasněžený popel vydal v roce 1992 v nakladatelství Vokno. V devadesátých letech se pohyboval v redakčním kruhu katolicky orientované revue Souvislosti. Autorovu druhou a na dlouhou dobu poslední sbírku Temná komora přineslo v roce 1998 vydavatelství Host.

Charakteristickým rysem starší Chlíbcovy poezie se stala verbální zdrženlivost, volnější řazení básnických obrazů, střídmá metaforičnost a expresivní výraz. Zimní dvůr v této linii do jisté míry pokračuje. Básnické útvary jsou krátké, významově hutné (tento dojem umocňuje uzávorkování paralelních mikrodějů), de facto prosté zbytnělých tropů a přeplněné zneklidňujícími výjevy všudypřítomného rozkladu, zmaru a úpadku.

Sama tato skutečnost tvoří ostrý kontrapunkt k titulu knihy. Sousloví „zimní dvůr“ evokuje příjemně starosvětskou, rurální atmosféru poklidných venkovských příbytků. Nic nemůže být dále od pravdy. Chlíbcův mikrokosmos je zvrácenou verzí světa, jak ho známe, ačkoli nabízí se i prostší výklad – možná jde jen o zachycení reality nezvykle přísnou, nelítostnou optikou. Zobrazené děje jsou napjaty mezi několik málo lokací: zasněženou venkovskou krajinu, vesnická obydlí a nemocniční zařízení (snad starobinec, špitál pro duševně choré, nebo obojí dohromady). Kompanii těchto zhuštěných fikčních světů tvoří nevábná chasa dosluhujících pacientů a životních ztroskotanců, v níž „genetickou zátěž doplňují dermatologická svinstva, úrazy a charakter.“ [1] S ohledem na výše řečené bychom však mohli předpokládat, že ten, o kom básník referuje, je lidstvo jako takové – tedy i my sami.

Inherentní, všudypřítomnou zákonitostí takového universa je nepřítomnost lidských svazků založených na sdílení pozitivních hodnot a odcizenost, brilantně načrtnutá veršem z úvodní básně: „Ze všech chalup teče zima, nejlíp chlad.“ [2] Láska, objeví-li se, má pokřivenou, parazitní podobu, která se vejde do lakonického shrnutí – „Citové pouto: krevní sval se vleče k druhému, / aby chlemstal ještě i cizí krev.“ [3] Zimní dvůr je zkrátka divadlem hrůzy, nepříjemné tělesnosti, zklamaných nadějí a hořkých chvil, které ve čtenáři vyvolávají dojem úzkosti. Nutno jedním dechem dodat, že projevy (sou)citu, jakkoli jsou tu vzácné, působí o to intenzivněji. Ani ony však nejsou vyvázány z přediva obludnosti makabrózního teátru, jak je patrno z jedné z nejsilnějších básní:

V jižním křídle, nad mrtvým ramenem,
kde tak ostře čpějí túje,
dýchá ta, co vždy navečer, v čase jídla,
oslovuje prázdný povijan:
„Pojď ke mně, nakojím tě
svým vlažným sádlem.“
Mladý lékař jí rozumí, má cit,
už připravil panenku z tvrzené pryže,
ale ještě nenadešel jejich čas,
čas mateřského objetí. [4]

Zásadní roli hraje v Chlíbcově opusu chronos. Zatímco celková strnulost dějů posiluje dojem jakéhosi vnitřního zahnívání a posiluje tak expresivní ráz sbírky, časová neukotvenost zobrazeného světa napomáhá budovat její nadobecný civilizační rozměr (přímo tematizovaný v básních Mytologie a Venuše). V tomto úsilí jako by Bohdan Chlíbec navazoval na Kainarovy Nové mýty či obecně na poetiku Skupiny 42. Zdá se nezbytné chápat jednotlivé segmenty Zimního dvora nikoli jako průhledy do života několika vyděděnců, ale jako zrcadlo nastavené moderní společnosti jako celku. Jednotlivé figury se příznačně snaží běh času zpomalit (a zastavit tak pozvolný rozklad) či jeho plynutí vytěsnit z mysli, když si „na posteli […] seškrabují zítřek z kostí“, zatímco „minulost už opadala sama, má ten zvyk.“ [5] Každá momentální radost, která dává zapomenout minulé i budoucí, je však odhalena jako dočasné provizorium.

Chlíbcův poměr ke spiritualitě se v nové knize projevuje skrytě, spíše jako tušené podloží, z něhož vyrůstá zobrazovaný smyslový svět. A právě zde nachází lidská snaha o retardaci nezadržitelného času svou strašlivou logiku: „Hrůza ze smrti plyne z jistoty, / že živi jsme blíže nicotě.“ [6] Tento paradox se zdá být stěžejním k pochopení celé sbírky, její ideové základně. Jsme od věčnosti vzdáleni skrze svou přítomnou existenci; dokud lpíme pouze na přítomném „tady a teď“, dokud rozumíme bytím naše spojení s fyzickou schránkou, jsme spojeni pouze s jistotou budoucího rozkladu. Skutečné ontologické bezpečí představuje stav upnutý k hodnotám, které leží mimo jho tělesnosti.

Modernita, reprezentovaná krátkodechými prožitky, technickými vymoženostmi a produkty masové kultury, je otupující silou, odvracející náš zrak od vyšších, duchovních sfér existence, k nimž by lidstvo – „invalidní plémě“ – mohlo vzhlížet: „…tak rádi byste žili. / Pak vám sprostota narve před oči / práci reklamní kreatury / (lidský mozek a vepřové varle / triumfují v záměně, / sebevědomí poloboha…).“ [7]

Jakkoli může (katolický) požadavek návratu k nadobecným hodnotám vyznívat v současnosti anachronicky, není možné vůči němu zůstat indiferentní – na to jsou obrazy a argumenty Chlíbcovy sbírky příliš silné a mrazí z nich. Bohdan Chlíbec je dalek přímé agitace, doslovného vyzývání čtenáře k nějakému typu jednání, ale silou své imaginace a způsobem, jakým konstruuje básnickou knihu coby celistvý tvůrčí a myšlenkový akt, nutí svého čtenáře k zaujetí vlastního postoje. Což je přesně ten typ angažmá, k němuž by měla poezie recipienta vyzývat. Zimní dvůr rozhodně nepředstavuje příjemné či útěšné čtení na volný víkend, naopak vyvolává konstantní fyzické nutkání (alespoň pomyslně) odvracet zrak. Ale totéž zneklidnění nás pudí k opakovanému navracení se.

[1] CHLÍBEC, Bohdan. Zimní dvůr. 1. vyd. Brno: Druhé město – Martin Reiner, 2013, s. 11. ISBN 978-80-7227-336-2.
[2] Tamtéž, s. 9.
[3] Tamtéž, s. 13.
[4] Tamtéž, s. 25.
[5] Tamtéž, s. 39.
[6] Tamtéž, s. 28.
[7] Tamtéž, s. 15.

 

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu SexyMamas: Matky matkám

    Ode dneška soutěžíme o knihu SexyMamas: Matky matkám z nakladatelství Biz books. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení