Nepodléhat beznaději

Recenze

Vytvořeno 20. 2. 2014 2:00

Autor: Hana Moualla

U životopisných knih politiků bychom měli zůstat někde mezi nevraživostí a náklonností. Někde mezi osobním vyhraněním a mediální bublinou. Kniha Zdeňka Jančaříka pod názvem Zuzana Roithová: Vidět srdcem se mi dostala pod kůži. Vydal ji Portál v roce 2012. Recenzi jsem nechtěla psát před volbami a vlastně ani po nich. Cítila jsem, že potřebuji odstup. Čím mne zaujal rozsáhlý rozhovor autora s křesťansko-demokratickou političkou? Chvilkami to byl surrealistický zážitek…

„My vás zničíme!“- „A jak?“ chtěla jsem vědět. „Budeme vás sledovat na každém kroku!“ vyhrožoval. „Tak, to bych docela brala, protože chodím denně domů v noci, aspoň se nebudu bát.“ On pokračoval: „Zničíme tady tohle všechno, my na to máme prostředky!“ a ukázal mi své zápěstí. Vykasal si rukáv. Měl tam připevněn malý nahrávací přístroj. „Všechno mám nahrané a zničím vás. Dostaneme vás za mříže!“ To mě už opravdu dohřálo. Poprvé a naposledy jsem pak zakřičela v ředitelně: „A ven!“ Sama jsem se divila, jak mi to šlo nahlas. A otevřela jsem dveře dokořán. Za nimi stála bledá Alenka, sekretářka, která přežila všechny ředitele. „To-hle jsem-tu je-ště ne-zažila,“ slabikovala smrtelně vážně. „Alenko, vždyť to byl jen ožrala, který se z toho vyspí,“ vyřkla jsem diagnózu. „No já nevím,“ zapochybovala.“ Brzy jsem měla poznat, že pochybovala správně. [1]

Ztracené dokumenty, sabotáže, tlak na opravování mzdových listů a současně uklidňování zaměstnanců nemocnice, že vyhazovy, kterými se vyhrožovalo, jsou falešné… Malé intermezzo v kariéře poslankyně Zuzany Roithové? Fabulace zkušené političky? Bohužel vše zní závažněji, než aby to bylo vymyšlené. Princip jeskynního muže, který si toho svého mamuta prostě urve. Hra o to, kdo udrží pokerovou tvář až do svého vítězství. Hra o vliv a moc. Dodnes nechápu ženy, které opustí prostředí komunální politiky a vydají se do kalných vod mezi mazané sumce. Čas od času to některé zkusí, ale kolik z nich si uchová laskavost a radost? Na tohle mi kniha nedokázala odpovědět. Stejně jako na otázku, zda je možné si uchovat další ženské hodnoty uprostřed oceánu testosteronu. A to neberu nijak genderově, je to spíše lakonická otázka…

Prostřednictvím knihy se Zuzana Roithová podělila o svůj životní příběh a postoje, snažila se promluvit o všech stádiích své politické kariéry. Bohužel pro ni - v politice se počítá také příslušnost k určitému uskupení, což s sebou nese i princip jakési kolektivní viny (a více či méně oprávněných výčitek z řad veřejnosti). Zuzanu Roithovou předchází pověst jemné a dynamické ženy. V turbulentních dobách ale bývají ceněny jiné hodnoty, než je pracovitost, harmonie, či filozofie. A události mívají vždy dvě stránky – faktickou a šeptanou. Vše je tedy nutné prosévat přes síto svého svědomí. A bohužel ne všichni čtenáři/voliči si to z principu svojí konformní podstaty mohou dovolit. Jakou roli hraje v tom celém paměť jedince? Paměť národa? Bohužel jsme spíše organismy prahnoucí po teplých večeřích než po ideálu dobra…

Cítím, že Zuzana Roithová ještě neřekla poslední slovo. Životní příběhy jako tento by měly končit až ve chvíli, kdy hrdina dosáhl svého cíle (či určitého bodu zlomu ve společnosti). Osobně mi chybí ještě několik kapitol. O významu práce v Evropském parlamentu, o prezidentských volbách a také ta nejdůležitější – jakési vyústění toho celého… Ale tuto část zřejmě Zuzana Roithová ještě neuzavřela ani sama pro sebe...

[1] JANČAŘÍK, Zdeněk a Zuzana ROITHOVÁ. Zuzana Roithová - Vidět srdcem: rozhovor. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, 342 s. , 16 s. obr. příl. ISBN 978-802-6201-632. Str. 143