Recenze: Knihy pro dospělé

Cesta za hranici čtenářského vkusu

1 1 1 1 1 (1 hlas)
oko

Stane-li se Vám jako mně, že náhodou narazíte na tuto knihu, budete mít alespoň tu výhodu, že už o ní budete něco vědět, na rozdíl ode mě. Cesta za hranici čtenářského vkusu začíná poměrně nenápadně. Formou deníkových záznamů, psaných poetikou autora Kdo chytá v žitě se seznamujeme s Q_____ R_____, jak o sobě hlavní antihrdina mluví. 

 

knihaMožná čekáte podobně laděný příběh o americkém puberťákovi a jeho probíjení se životem, omyl je ale pravdou. Právě díky tomuto způsobu narace, pomocí subjektivních záznamů, se dostáváte přímo do hlavy hlavní postavě, sexuálnímu deviantovi a masovému vrahovi v jedné osobě, a to možná hlouběji, než byste vůbec mohli chtít.

Hlavní postava Quentin, o kterém by překvapení a zděšení sousedé řekli, že to byl introvertní podivín, se kterým však nikdy neměli žádný konflikt či problém, ba naopak byl vždy připraven pomoct, je obyčejný chlapík okolo 30 let, který svým vzhledem naprosto zapadá mezi ty nenápadné typy, jimž by nikdo v žádném případě nepřičítal ani desetinu spáchané viny. S delšími vlasy lehce ustupujícími pleši, nalévající se pivní vanou a věčně sklopeným pohledem možná nebudí zrovna důvěru, ale rozhodně nepůsobí nebezpečně.

Psychologie postavy je dostatečně prokreslena právě díky subjektivnímu vhledu umožněnému formou zápisků. Ty často doplňují kresby „z pera hlavního antihrdiny“, jež mají dokreslit děj či podpořit autenticitu výpovědi. Někdy se objevuje překvapivý kontrast mezi vnitřním sledem slov a vysloveným komunikátem. „A nakonec ke mně někdo přijde, nějaká ku.da z fakulty, ženská s tlustejma brejlema, a zeptá se, kdo že, prosím, jsem? A já se na ni bez sebemenšího náznaku překvapení otočím a řeknu, jako by to byla ta nejpřirozenější odpověď na podobně blbou otázku: „Jsem přítomnost stojící zde, na tomhle průsečíku Času a Prostoru – kdo jinej asi?“1 Podobný rozpor samozřejmě v běžném životě úplně překvapivý není. Ale u Quentina je typickou vlastností – to, co je uvnitř, zná jen čtenář, navenek – vůči své rodině a všem těm odborníkům na slovo vzatým, kteří ho zkoumají a posuzují a kterými on z hloubi duše pohrdá – se projevuje úplně jinak...

Po jazykové stránce, která je účelově přesycena vulgarismy, jež jsou součástí vnitřního monologu, si nelze nevšimnout Quentinovy invence ve slovotvorbě – při vymýšlení přezdívek, jimiž vyjadřuje svůj postoj k lidem, světu: HROZINKOOČKO, RUKAVIČKA, Žaborypák, Sametovej Jazyk, VELKÝ CHLAP, Plackoksicht, Hovnožer, Kohout, BEZEJMENNEJ, Velká Ségra, VEVERKA, Velkej Černej Chlap.

Quentin reprezentuje typického antihrdinu, ze zkratkovitého úvodu vyplývá, že má jakýsi problém, kvůli němuž se musí stýkat s psychologem, sociálním kurátorem a docházet na skupinovou terapii, z textu však postupně vychází najevo, že příčina těchto intervencí ani v nejmenším nesouvisí s jeho nadváhou či ustupujícími vlasy. Quentina od začátku příběhu provází nepříčetná posedlost – o níž však netuší nikdo kromě Quentina a čtenářů – posedlost po tom vyrobit si svého vlastního zombieho, a to tak, jak se ve světě jednu dobu hojně vyráběli, pomocí transorbitální lobotomie. Paralela s geniálním a šíleným vědcem dr. Frankensteinem je zřejmá, ačkoli každý z nich má jinou motivaci. Zatímco Frankenstein je hnán vědeckou ješitností dokázat něco, co ještě nikdo nedokázal – vyrobit žijícího humanoida, Quentin je hnán neukojitelnou sexuální touhou a citovou frustrací a subjekt svého šíleného plánu má sloužit pouze k jejich ukojení. Quentin se tak více než Frankensteinovi vlastnostmi podobá jeho opuštěnému humanoidovi vyhnanému až na samý okraj lidské společnosti, který přitom netouží po ničem jiném než po družce, se kterou by snášel tíhu světa.

Na rozdíl od dr. Frankensteina, kterého lze spojit s přívlastky geniální a šílený zároveň, Quentinovi zůstává pouze jeho šílenství. Se zaníceností vášnivého vědce-diletanta vyzbrojen nákresem ze 42. roku, sekáčkem na led a paličkou „vyrábí“ jednu mrtvolu za druhou. Jediná lítost, kterou přitom dokáže projevit je, že se mu to zase nepovedlo. Přesto se svými neúspěchy nedá odradit a s neustávajícím elánem, ze kterého až mrazí, hledá další budoucí oběť.

Ačkoli působí poněkud neohrabaně, nelze si nevšimnout jeho preciznosti, metodičnosti a cílevědomosti, vlastností, které až příliš nápadně připomínají některé nacistické zrůdy. Ostatně o nich padne v textu také zmínka v souvislosti s posmrtným očerněním blízkého přítele Quentinova otce. Ten, který byl celou dobu vystavován coby morální autorita, měl pod rouškou vědeckého bádání provádět radiologické testy na vězních a postižených dětech. V tomto spojení vědy a utrpení umožněného zneužitím moci lze vidět jakousi nepřímou souvislost, alespoň v tom, že Quentin přistupuje k subjektům nedobrovolně účastným jeho „experimentu“ se stejně profesionálním odlidštěním, abstrahuje je na pouhý materiál. Ačkoli není na Quentinově konání nic vědeckého, snaží se pouze způsobem pokus-omyl aplikovat to, co už bylo zjištěno.

Způsob, jakým je zde líčeno násilí a nejnižší pudy vyvolává představu některých Hanekeho filmových studií téhož jevu (násilí), jež jsou založeny na předpokladu, že násilí se stalo jakýmsi předmětem denní spotřeby, fetišem společností přijímaným, či dokonce vyžadovaným. Zatímco

Haneke se vysmívá lačnícímu voyeurství diváků, Quentin si čtenářů vědom není, nijak je nereflektuje. Syrovost jeho výpovědi ani krutost jeho činů není nijakým způsobem tlumena či stylizována. Dalším společným jmenovatelem mezi Hanekem a Zombií je „unhappy end“, to ovšem pouze za předpokladu, že se čtenář neidentifikuje s antihrdinou, jinak by jeho nedopadení vnímal opačně. Tato díla si jedou po své vlastní ose, mají své téma, svou „poetiku“, tedy od nich nelze očekávat, že by přistoupily na konvenční úzus a nabídly čtenáři satisfakci formou potrestaného zla.

Autorce se i přes Quentinův naturel daří do textu propašovat několik literárních aluzí. Za jednu z nich můžeme považovat přezdívku, kterou Quentin tituluje svou sestru, ambiciózní ředitelku střední školy, Velká Ségra. Postava s podobným pojmenováním – Velká Sestra – se objevuje v Keseyho Vyhoďme ho z kola ven. Podobně se v tomto Keseyho svíravém díle objevuje i motiv transorbitální lobotomie, která z hlavního hrdiny McMurphyho udělá opravdovou zombii. Za další odkaz lze považovat větu: „Už to nejde zastavit a to je přesně ten bod, kterého je třeba dosáhnout,“2 která je nápadnou parafrází kafkovského „Jistým bodem počínaje není cesty zpět, a toho bodu je třeba dosáhnout“.

Zombie nepohladí ani neutěší, svou výpovědní přímočarostí a existencionálním prázdnem, do kterého uvrhuje, může naopak srazit. Nenabízí příliš mnoho prostoru pro uvolnění, ačkoli některé momenty se ve své hypertrofii blíží více groteskní karikatuře než vážně míněnému obrazu. Čtenáři se může zdát jako by se při psaní tohoto díla sešla jazyková přímočarost Bukowského se syrovou popisností Burroughse a ačkoli by v prvním plánu nebylo vůbec těžké je jednoznačně zavrhnout jako balast, je třeba si uvědomit, že kniha není oslavou násilí, ale spíše mementem upomínajícím na to, že okolní svět není vždycky růžový, ačkoli o tom nejspíš nikdo nepochybuje, že zlo je všudypřítomné a může mít i tu nejnevinnější podobu – viz Quentinova nenápadnost a „neviditelnost“.

Nejhorší je uvědomění si, že zatímco si nicnetušíce čteme tento text, Zlo, ať už zastoupeno kýmkoli, si dál v klidu vybavuje svůj sklep a vyhlíží další potenciální oběť, kterou v ní „ubytuje“. 

Knihu Zombie vydalo nakladatelství Mustang

Soutěže

Aktuality

  • Bohatý komiksový program přilákal na Svět knihy rekordní počet návštěvníků

    Veletrh Svět knihy se letos nesl ve znamení komiksu, a i díky bohatému programu, který připravili komiksoví nakladatelé, přilákal rekordních 46 000 návštěvníků. „Tohle spojení prostě zafungovalo. Připravili jsme akce, přednášky a spousty novinek, sotva jsme stíhali stánek zásobovat,“ říká Jiří Pavlovský z největšího komiksového nakladatelství CREW. „Vznikaly i spontánní srazy komiksových fanoušků a na naprosté většině našich akcí bylo plno.“

    Číst dál...  
  • Román Hana Aleny Mornštajnové ovládl 7. ročník České knihy

    Poprvé v sedmileté historii České knihy obdržel obě její ceny jeden autor. Odborná i studentská porota se ve svých verdiktech výjimečně shodly a za nejlepší titul sedmého ročníku vyhlásily román Hana Aleny Mornštajnové. V příběhu odehrávajícím se v provinčním moravském městě se proplétají malé dějiny s těmi velkými a je v něm reflektována nejtragičtější etapa 20. století: holocaust.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení