Návrat ke kořenům

• 

Recenze

Vytvořeno 31. 1. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Nově vydaná kniha Michala Ajvaze Vražda starého varana vznikla jako souborné vydání jeho prvních dvou útlých svazků Vražda v hotelu Intercontinental a Návrat starého varana. Dokonce i výraz svazky je přehnaný, protože tyto, dnes již téměř sběratelské exempláře, nebyly ani svázané. Šlo o prosté listy, volně vložené do jednoduché papírové obálky. Přestože jsem jejich hrdým majitelem, čímž se může pochlubit jen málo z Ajvazových obdivovatelů, zpráva, že vyjdou znovu a pospolu, mě potěšila.

Název recenze Návrat ke kořenům nevyjadřuje pouze to, že jde o Ajvazovy prvotiny, ale má  význam daleko hlubší. Jde totiž o skutečné kořeny Ajvazova beletristického díla. Vražda v hotelu Intercontinental je sbírka básní, které nemají žádná zjevná pravidla. Poprvé ji vydalo nakladatelství Mladá fronta v edici Ladění, v zajímavé grafické úpravě Eriky Bornové-Sládkové. Ti, co se o Ajvazovo dílo zajímají, vědí, že v textech nenajdou žádné náznaky detektivní zápletky. Hned v první básni Město spekuluje o mytickém předchůdci Prahy, na jehož troskách vyrostlo naše hlavní město. Spojení mýtu a reality je pro autora jedním z typických tvůrčích postupů. V básni Holešovice vztahuje tuto pražskou čtvrť k asijským dálkám a objevujeme v ní i častý obraz krypty a tygrů. Hegelovu filozofii do svých textů Ajvaz uvádí v Zápasu s andělem. Prolínání jedné skutečnosti do druhé, později detailně rozpracované v Druhém městě, objevujeme již v básni Turisti. Jedním z nejhravějších textů se jeví Zvířátka, v nichž se šatnářka v univerzitní knihovně baví tím, že návštěvníkům strká do kapes kabátů podivná zvířátka. Zálibu ve filozofii, zvláště v Hegelovi a Kantovi, předznamenává parafráze citátu Immanuela Kanta z jeho Kritiky praktického rozumu, který v podání Michala Ajvaze zní:

„Dvě věci mě plní obdivem a úctou: hvězdné nebe nade mnou
a nádherní tygři, kteří se procházejí
rozsáhlou soustavou podzemních chodeb pod Prahou.“
(Ajvaz, M. Vražda starého varana. Brno: Druhé město, 2012. str.32.)

Následující Ajvazova kniha, či spíše další sešit, vyšel v roce 1991 ve stejné edici Ladění jako ten předchozí. Návrat starého varana se dočkal i dalšího vydání v roce 2000 v nakladatelství Hynek. Toto vydání, stejně jako nejnovější, obsahuje i básně sbírky Vražda v hotelu Intercontinental. Ajvaz ve druhé knize definitivně opustil básnickou formu a další texty jsou již v próze. Prozaická forma mu však nebrání v plném rozvoji jeho specifické poetiky. Tam, kde byly v předchozí knize náznaky, ve druhé už naplno rozvíjí celý arzenál své fantazie. První krátká povídka Brouk je příkladem koncentrátu motivů archetypového zápasu s broukem, který, podoben strážci brány, chrání mystické tajemství, luštění hieroglyfického textu za cenu lidského života,  eleusinských mystérií v sokolovně v Kunraticích – to vše na několika stránkách. Opět to jsou témata, která později používá ve svých následující dílech. Povídka Psací stroj předznamenává další typické rysy Ajvazových knih – řetězení a vkládání textů jeden do druhého a zobrazení fragmentů románů v uměleckých dílech jiného typu, například v obrazech či sochách. Je to postup, kterým rozpracovává a předstihuje metodu, experimentálně použitou Italem Calvinem v jeho románu Když jedné zimní noci cestující. V Konci zahrady se konečně objevují varani a s nimi i mravně-filozofické otázky týkající se vztahu k nim a soužití s nimi. Zcela samozřejmě v nich zaznívá humor a ironie. Výraznými hříčkami jsou Chobot a Medvídě, založené na předpokladu absurdního soužití s nepravděpodobným zvířetem, buď slonem, který chobotem hlučně srká dršťkovou polévku nebo medvídětem které autor všude s sebou táhne v batohu na zádech. Povídka Kapitoly, které vévodí Obsah neznámé knihy, opět rozvíjí literární postupy Itala Calvina, kterého Ajvaz rád později cituje i ve svých knihách nebeletristického charakteru. Povídka Ještěři zaplňuje Prahu šupinatými postavami s dlouhými tlamami.

Mám smůlu. Skoro vždycky, když jdu do divadla, hrají ještěři. Nikdy jsem proti ještěrům nic neměl, ačkoliv se mnoha lidem oškliví, ale přesto si nemohu zvyknout, když ještěři hrají Naše furianty nebo Noru, nebo zpívají Prodanou nevěstu a na šťastném konci se ještěr Jeník s ještěrem Mařenkou nemotorně hubičkují dlouhými tlamami.
(Ajvaz, M. Vražda starého varana. Brno: Druhé město, 2012. str.120.)

Závěrečnou povídkou se autor odkazuje na svou předchozí básnickou sbírku. K poslední básni Thalassa klade poslední povídku Moře a částečně své „mořské“ téma i komentuje dialogem s klokanem, který paralelně s ním absolvuje nekonečně dlouhý skok na lyžích.

Soubornému vydání Ajvazových prvotin se konečně dostalo důstojného zpracování, které si bezpochyby zaslouží. Kombinace názvů knih, vytvářející zcela nový, zajímavý titulek, dává sbírce další, nový smysl. Jde o knihu, která nemůže chybět v knihovně žádného vyznavače Ajvazova díla.

Knihu Vražda starého varana vydalo nakladatelství Druhé město