Třeba je Bůh žábou

Recenze

Vytvořeno 26. 12. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Nebývá pravidlem, aby recenze začínala uvedením výslovnosti jména autora knihy, v případě čínského spisovatele Gao Xingjiana, který je podepsán pod Horou duše, je to však nanejvýš potřebné. Výslovnost zní Kao Sing-ťien, alespoň podle informace českého vydavatele. Jiné systémy transkripce uvádějí Gāo Xíngjiàn či Kao Hsing-chien. Gao Xingjian je významný čínský autor, který od roku 1987 žije v Paříži a přijal i francouzské občanství. Za román Hora duše obdržel v roce 2000 Nobelovu cenu, v Číně jsou jeho díla zakázána.

Román Hora duše je rozsáhlé a komplikované dílo, které se již z principu vzpírá jednoduché interpretaci shrnutím děje do několika vět. Základem jsou dvě linie zhruba odlišené formou vyprávění. Ich forma je vyhrazena zdánlivě jednoduššímu a srozumitelnějšímu příběhu, týkajícímu se autorova cestování po odlehlých částech Číny. Zážitky působí jako cestopis, často velmi emotivní, což je pochopitelné, uvážíme-li okolnosti, jež ho k desetiměsíční cestě podél Dlouhé řeky vedly. Způsob, jakým autor představuje tato zákoutí své vlasti, určitě nemají ambice vetřít se do přízně oficiálních čínských míst. Řádky jeho knihy jsou plné obdivu k nádherné a divoké přírodě, jedním dechem však mluví o její devastaci a bezohledném využívání jejího bohatství. S přírodou autorovi splývají písně a rituály dávných generací, uchované v nepatrných útržcích. Komunistický režim v Číně se na devastaci starých písní a zvyků podepsal daleko hůř než na přírodě. V době autorova putování sice již neplatily drakonické zákazy stíhající drobné prohřešky internací v pracovních táborech, ale i tak se místní samospráva snažila, aby se na staré časy příliš nevzpomínalo. Pokud si chtěl autor poslechnout, zapsat či nahrát nějakou starou píseň, sloužící zároveň k náboženským účelům, stál nejprve před úkolem nalézt pamětníka, a posléze před problémem přesvědčit jej, aby něco ze svého umění předvedl. Čína je vzdálená země a obecné povědomí, které o ni máme, je nevalné. Gao Xingjian si neklade za cíl provést cizince současnou Čínou, v tomto ohledu není jeho cestopis k čtenáři přátelský. Jména míst používá se samozřejmostí zasvěcence. Čtenáři, jenž se nehodlá zabývat podrobnostmi jeho cestování, určitě v paměti utkví nesmírná rozmanitost míst, která autor navštívil, rozdíl mezi obyvateli, kteří často ani nehovoří čínsky. Pochybuji o tom, že kniha, v níž se vyskytují zmínky o tak slabé integritě Číny, může najít v očích státních úředníků uznání. Rozpor mezi dávnými zvyky a moderní dobou se odráží v autorových úvahách o zesnulém miaoském knězi.

Zažil tu nádhernou dobu, dnes už ale nikdo s prosbou o službu nepřichází. Jak mladí vydělají nějaké peníze, hned začnou kouřit, se špičkou prosím, nosí si s sebou vyřvávající elektrickou skříňku a také ty proklaté černé brýle, na předky už ani nepomyslí, že? Čím déle zpívá, tím mu je smutněji.

(Xingjian, G. Hora duše. Překlad Denis Molčanov. Praha: Academia 2012, str. 290-291)

Druhá linie, která střídá první a téměř železnou pravidelností kapitolu po kapitole, je podstatně intimnější. Její podstata tkví ve vztazích, ale i ve starých příbězích. Některé z nich se tradují v místním podání, jiné jsou výsledkem fabulace autora, jehož inspiruje setkání s obyčejnými lidmi. Příběhy jsou plné násilí, páchaného většinou na ženách. V autorově podání jako kdyby byla Čína místem pro muže a ženy v ní hrály pouze roli pasivní – byly (a jsou) loveny, poddávají se. Druhá linie románu není časově ani stylově vyhraněná, jde spíš o volně tekoucí proud myšlenek, postřehů, vzpomínek a fantazií, které je potřeba vnímat úplně odděleně a nehledat v nich za každou cenu ucelený příběh. Kapitoly patřící k této linii jsou psány nezvyklou „du“ formou, jíž vypravěč oslovuje sám sebe. Polarizace na „já“ a „ty“ není samoúčelné a jeho podstatu autor v textu neopomine vysvětlit. Chaos myšlenek a rozštěpení souvisí s autorovou představou o „zmateném“ světě.

Hora duše se k českému čtenáři dostává už podruhé - poprvé ji nakladatelství Academia vydalo v roce 2010. Tentokrát však knihu doplňuje velké množství černobílých fotografií pořízených autorem na cestě, které dotvářejí atmosféru vyvolanou textem. Charakterem jsou velmi blízké románu – evidentně nemají funkci popisnou, vyjadřují divokost i melancholii přírody. Lidská obydlí, pokud jsou na fotografiích zachycena, budí dojem polorozpadlých staveb splývajících s okolím.

Autorova pouť je především cestou k vlastnímu já – touto nálepkou už bylo označeno mnoho románů, působí tedy jako klišé, ale cíl, za kterým Gao Xingjian jde, nelze nazvat jinak. Způsob, jakým se mu zjeví Bůh, když procitne z mdloby způsobené nedostatkem kyslíku ve velké nadmořské výšce, je pro čtenáře možná překvapivé, pro autora však určitě ne. A toto prozření je zcela určitě cílem a vyvrcholením jeho pouti.

Knihu Hora duše vydalo nakladatelství Academia