Legendy staré a nové

• 

Recenze

Vytvořeno 15. 11. 2012 1:00

Autor: Petr Kuběnský

 

Mezi posledními svazky České knižnice, řady klasické české beletrie nakladatelství Host, se objevily dvě knihy, které pojí víc než jen růžová barva obálky. Shodně obě zamlčují svého autora: tu z tradice, tu z nezbytí. Zatímco u výboru české středověké legendistiky se můžeme o autorech přinejlepším pouze dohadovat, otázka autorství "pohanských eposů" Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RKZ) je z větší části prokázána už několik desítek let.

Ovšem toto tvrzení je třeba brát s rezervou. Falza dvou středověkých rukopisů, resp. jejich zlomků, se objevila krátce po sobě, mezi lety 1817−1818 a téměř do konce devatenáctého století panovala mezi českými vlastenci neotřesitelná důvěra v jejich pravost. A přestože minimálně od šedesátých let 20. stol. víme bezpečně, že jsou rukopisy smělým podvrhem, domnělí padělatelé Václav Hanka a Josef Linda se k činu nikdy nepřiznali. Nadto nemůžeme vyloučit účast ani dalších aktérů při výrobě těchto padělků. Mezi nejvýznačnější podezřelé patří básník Václav Alois Svoboda, výtvarník a amatérský chemik František Hořčička a také jazykovědec Josef Jungmann, na jehož údajnou spoluúčast poukázal už jeho mentor Josef Dobrovský.

Dnes už tedy nečteme texty RKZ kvůli jejich historické hodnotě, abychom čerpali poučení o rané středověké beletrii (připomeňme, že Rukopis zelenohorský byl dlouhou dobu datován až do devátého století, z něhož pochází vůbec první doklady českého písemnictví), ale vyplatí se je otevřít kvůli jejich estetickým kvalitám. Pokus vytvořit svého druhu pohanské legendy o reálných i smyšlených činech českých hrdinů nápodobou rytířských eposů není v Evropě ojedinělý. Řadí se do dobové tradice "vylepšování národních dějin", která se na přelomu 18. a 19. století stala jakousi módní vlnou preromantismu. Nejslavnějším, byť u nás pohříchu zapomenutým příkladem, jsou Ossianovy zpěvy (1760), které měly dokládat starobylé keltské písemnictví na území Velké Británie. Už pár desítek let po jejich zveřejnění však badatelé přiřkli jejich autorství básníku Jamesi MacPhersonovi. Méně okatým způsobem postupoval při sestavování eposu Kalevala (1833-49) Elias Lönnrot. Ten sice ke sbírání finských lidových písní přistupoval svědomitěji, ovšem pod vlivem domněnky, že objevené folklórní památky tvoří fragmenty původního celistvého díla, neváhal tyto zlomky upravovat a uměle spojovat do podoby jednotného textu. Nakonec připomeňme ruskou báseň Slovo o pluku Igorově, o jejíž starobylosti se dodnes vedou spory (a je kuriózní, že za jednoho z možných novodobých falzátorů je považován Josef Dobrovský, první hlasitý odpůrce pravosti Rukopisu zelenohorského).

Příběh RKZ se čte jako jedno velké literární dobrodružství, které si díky doprovodné studii přiložené k novému vydání může užít i nezainteresovaný čtenář. Objevuje se v něm množství postav, které jsou obecně známé z hodin literatury a dějepisu. Například věhlasný historik František Palacký, pro něhož se stala obhajoba Rukopisů největším omylem jeho vědecké dráhy. Nebo jazykovědci Julius Feifalík, Alois Šembera a Antonín Vašek (otec slavnějšího syna, Petra Bezruče), které uštval mediální tlak české veřejnosti po zpochybnění pravosti RKZ k předčasné smrti. Osvěžit si můžeme i odvážné vystoupení generace "realistů", v čele s T. G. Masarykem a původním příznivcem historičnosti RKZ, lingvistou Janem Gebauerem, který věnoval studiu Rukopisů přes dvacet let svého života. Právě realisté nakonec navzdory společenskému a politickému tlaku dokázali přesvědčit veřejnost, že obě básnická torza jsou jen dobrými podvrhy. Možná nejtragičtější figuru příběhu tvoří archeolog Josef L. Píč, který ve své zaslepenosti vydal ještě v roce 1911 v novinách článek "RK před mez. soudem paleografů skvěle obstál". Chabost a účelovost jeho argumentace byla však záhy napadeny kritiky a Píč se zřejmě v návalu hanby zastřelil.

Příjemné na novém vydání Rukopisů je nejen množství doplňujícího materiálu (studie rozebírající obě díla z různých úhlů pohledu zabírají více než třetinu knihy), ale také možnost srovnání transkribovaného textu "středověké" památky a dvou překladů do nové češtiny. Ten první pochází z pera nejpravděpodobnějšího autora, Václava Hanky. Druhé, pochopitelně čtivější převedení obstaral v roce 1961 básník ortenovské generace Kamil Bednář.

Pokud ale zmiňuji existenci doprovodných studií, je na místě dodat, že styl, jakým je Dalibor Dobiáš pojednal, není nejšťastnější. Psát odborný text je obtížná disciplína, vyžadující nejen vědecké znalosti a obeznámenost s jazykovou konvencí, ale také umění sdělnosti. V případě edičních a historických komentářů k Rukopisu královédvorskému a zelenohorskému je právě tato stránka poněkud opomenuta a informačně nasycený text by potřeboval dobrého editora jako sůl. Množství vedlejších vět, včleňovaných do věty hlavní, tu překračuje únosnou míru a místy hraničí až s anakolutismem, nemluvě o náhlých změnách agensu (větného činitele), které znesnadňují orientaci v tom, o čemže/komže se to mluví.

Středověké legendy o českých světcích jsou oproti předchozímu titulu souborem prokazatelně pravých památek z počátků naší slovesnosti. Jedná se vlastně už o druhé vydání. První spatřilo světlo světa v roce 1998, také pod patronátem České knižnice, v té době však spravované Nakladatelstvím Lidové noviny. Protože je však tento svazek dávno beznadějně vyprodaný, rozhodlo se vydavatelství Host pro reedici. Kniha sdružuje nejslavnější − a namnoze nejstarší − hagiografická díla české provinience: staroslověnské legendy o Konstantinu a Metodějovi, psané pravděpodobně koncem devátého století žáky slavných věrozvěstů, první dochovanou, taktéž staroslověnskou verzi legendy o sv. Václavu (nevybavenou ještě mnoha detaily přidanými pozdějšími pisateli), latinské legendy o sv. Ludmile, sv. Vojtěchu a sv. Prokopu a blahoslavené (dnes již svatořečené) Anežce České. Nechybí ani nejvýznačnější latinský spis raného středověku, který v našich krajích vznikl, tzv. Kristiánova legenda, stojící na pomezí hagiografického a kronikářského žánru. Toto dílo provází datační spor ještě starší než v případě RKZ. Přestože po vystoupení Josefa Pekaře v prvních letech 20. století se většina odborné veřejnosti přiklání k dataci na přelom 10.−11. století, stále se objevují vědecké názory zařazující dílo do epoch značně pozdějších.

Metoda výběru legend zařazených do souboru České knižnice je systematická. Čtenář si musí uvědomit, že příběh většiny českých světců byl nesčetněkrát (i ve středověkém kontextu) zpracován v různých podobách a jazycích. Jak předesílá editor, Jaroslav Kolár, cílem svazku není shromáždit komparační materiál pro vědecké účely, ale podat reprezentativní výbor nejstarší české hagiografie. Proto v něm nenajdeme víceversa obsažených legend, ale ani českou verzi legendy o sv. Kateřině, která − jakkoli je literárně hodnotná − pojednává o světci zahraničního původu. Chybí také krátká staroslověnská legenda o sv. Ivanovi (dodnes se nepodařilo prokázat její stáří) a mnohé jiné.

Doprovodný materiál tohoto svazku je poněkud chudší než v případě RKZ. Nechybí sice poznámkový materiál, vysvětlující dobové reálie a biblické odkazy, nicméně závěrečná studie by zasloužila podstatného rozšíření. Jaroslav Kolár však alespoň chvályhodně uvádí široký výčet dalších kompilací českých legend a také sekundární literatury, která o obsažených tématech pojednává.

Oba představené svazky České knižnice jsou edičně dobře zpracovaným dílem, který poslouží nejen jako pomůcka učitelům literatury a žákům, snažícím se zaplnit své čtenářské deníky, ale představují i cenný vhled do české literatury dvou rozdílných epoch. Reprezentují snad nejlépe myšlení a estetický kánon své doby, tedy raného středověku a první poloviny devatenáctého století, a jsou tedy literárními legendami v pravém i odvozeném slova smyslu.

Knihy Rukopisy královédvorský a zelenohorský a Středověké legendy o českých světcích vydalo nakladatelství Host