Kniha prosáklá smrtí

Recenze

Vytvořeno 18. 8. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Už to bude nějaký pátek, co Vlastimil Vondruška vydal první díl Přemyslovské epopeje s názvem Velký král – Přemysl I. Otakar. Sama anotace nijak krvavě nevypadá, spíš se snaží čtenáře přesvědčit, že příběh, který se chystá číst, bude úžasně dobrodružný. Zmíní se sice o několika bojích, ale to není nic nepředvídatelného… O to víc mě pak překvapil samotný děj.

Rodina krále Vladislava musí utéct z Čech, protože nemá jinou možnost. Nezbývá jim nic jiného, než se uchýlit na hrad, který jeho manželka dostala jako věno. Tady, o pár stránek později (přesněji po Vladislavově smrti), se cesty jednotlivých Přemyslovců rozcházejí. Vdova Judita chce dožít v klášteře a mladý Přemysl jí slibuje, že se stane králem stejně jako jeho otec. Sám odjíždí do Míšně sloužit tamějšímu markraběti. Jeho mladší bratr na tom není o moc lépe, přidává se k družině jiného velmože.

Přemyslův život jde dál. Po několika milostných dobrodružstvích se zamiluje do Adléty, dcery míšeňského markraběte, ale protože je vychována ke službě Bohu, se sňatkem je problém. A navíc – Přemysl je zatím bezvýznamný člen významného rodu, který má podle stařešinského zákoníku mizivou naději vládnout. Jedině kdyby Adleta otěhotněla, sňatek by byl nevyhnutelný. Čas běží, první díl epopeje je rozdělen do několika částí a Přemysl na dvoře uherského krále zahlédl mladičkou Konstancii. Začíná si pohrávat s myšlenkou, co by se stalo, kdyby Adletu vypudil a nahradil ji mladší ženou, která by mu ještě dala dědice? A do toho všeho se táhnou nezbytné války a diplomatická jednání.

Je snad více než pochopitelné, že se v tak rozsáhlém díle, jakou epopej beze sporu je, objevuje množství nejrůznějších postav. Zatímco některé se v ději jenom mihnou (ale kdo může zaručit, že důrazněji nezasáhnou do dalšího příběhu), jiné významně ovlivnily evropské dějiny právě za vlády Přemysla I. Otakara. Těmi nejdůležitějšími je samozřejmě Přemyslova rodina, ale nesmí chybět ani významní preláti nebo císař Fridrich Barbarossa a jeho nástupci.

Občas se zdá, že postav je v knize představeno přespříliš a čtenář se v nich přestává orientovat. Nic mu nebrání kdykoli během četby přelistovat na seznam historických postav, ve kterém najde nejdůležitější data a rodinné vztahy. A přesto mě napadá, že by nebylo marné někam do knihy umístit rozkládací rodokmen Přemyslovců vystupujících v příběhu, k němuž by byly doplněny slovní komentáře ke zbývajícím postavám.

Čtenář nejen, že s hrdinou bude cestovat po českých královských hradech, ale nebude ochuzen ani o návštěvu císařského dvora nebo křížovou výpravu. Samozřejmostí jsou i další evropské hrady, ale Vondruška i v Epopeji zůstává věrný svému zvyku ušetřit čtenáře zdlouhavých popisů, přestože tady by je mohl trochu rozšířit třeba na úkor jednání, která se Přemysla týkají jen okrajově.

Trochu překvapením je, že se Vlastimil Vondruška stylizuje do role stárnoucího mnicha – letopisce, který si dal za úkol uspořádat poznámky svých bratří a doplňuje k nim vlastní názory. Tím čtenáře vtáhne do děje a nenásilně je s sebou vezme na výpravu za prvním českým králem, který získal tento titul dědičně. Tenhle letopisec je příbuzný rytíře Smila vystupujícího v románu, takže se na většinu věcí dívá z pohledu svého rodu. Vzhledem k tomu, že první díl Přemyslovské epopeje je rozdělený na osm částí, mnich vypravěč je svými slovy spojuje a zároveň vytváří příběh, který celou Epopej rámuje.

Nikde není řečeno, pro jak starého čtenáře je Přemyslovská epopej určena, ale vzhledem k tomu, že spousta scén je značně lechtivých, přikláněla bych se k minimálnímu věku patnácti let. Knihu budou číst spíše dospělí, – náctiletého čtenáře by asi víc než 600 stran historického románu vyděsilo. A tak mě napadá, jestli by nebylo lepší jednotlivé díly Epopeje rozdělit ještě na další knihy?

Ukázka z knihy:

„Bůh je veliký, když dokázal dát křesťanům něco tak krásného," zalykala se Adleta prudkou vášní v Přemyslově náručí.
„Já do školy nechodím,“ smál se šťastně Přemysl, „ale obávám se, že by děkan Thiema proti takovému výkladu oprávněně protestoval. To, co tu děláme, je hřích. Veliký hřích.“
„Alespoň budu mít v klášteře na co vzpomínat,“ řekla a přivinula se k němu.
(…)
„Až se stanu řeholnicí, že mě budeš milovat?“ prosila naléhavě. „Jako Abéard svou Héloisu.“
„To víš, že budu,“ sliboval velkomyslně. Ve skutečnosti si to neuměl dobře představit. Abélard byl stařec a vykastrovali ho. Přemysl se jednou stane knížetem, tím si byl jistý. A bude potřebovat potomky.
(Vondruška, V.: Přemyslovská epopej I.: Velký král – Přemysl I. Otakar. Brno: Moravská Bastei MOBA 2011, s. 95.)

Knihu Přemyslovská epopej I.: Velký král - Přemysl I. Otakar vydalo nakladatelství Moba