Nevyhnutelnost klamu

Recenze

Vytvořeno 21. 6. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

P. K. Dick nám ve svém románu z roku 1964 Předposlední pravda předestírá zvrácenou totalitu přeludu. Čemuž odpovídá i jeho definice reality, kdy tento jeden z vůbec nejlepších autorů sci-fi uvádí na její adresu toto: „Skutečnost je to, co nezmizí, když v to přestaneme věřit.“ Touto jedinou větou je vystižena i podstata této knihy.

Možná nenáleží mezi nejlepší Dickovy počiny, ale i tak patří mezi nadprůměr žánru, jenž tento spisovatel v každém ohledu přesahoval a to zejména v teologickém a metafyzickém rozměru.

Dick se po celý svůj život pídil po podstatě zjevného jsoucna. Byl nařčen z předimenzovaného užívání psychedelik, přičemž sám uváděl, že holdoval jedině trávě; ačkoli ne že by LSD nikdy nevyzkoušel. To snad ani nebylo v Americe šedesátých let 20. století možné. Byla to doba chaosu a uvolnění. Systém se stal paranoidní a to se obrazilo i v lidech samotných. Strnulý řád byl dočasně narušen zvýšenou intensitou nevědomých sil. I když pro současnost je příznačná značná míra iracionality a dekadence coby předzvěst velké proměny, jež se bezesporu bude týkat především lidské duše.

Dick patrně trpěl schizofrenií. Spatřil Boha a ve svém románu Božská invaze ho učinil i hlavním protagonistou.

Dickova próza je prosycená mystikou. Dala by se rozdělit na tři základní období: Povídkové sbírky a první romány je možné zaškatulkovat do kolonky klasické science fiction. Později rozváděl v hojné míře důsledky atomového konfliktu, což je i případ Předposlední pravdy a závěrečná fáze jeho tvůrčích snah je veskrze literárně gnostická a díla z této periody patří mezi autorova vůbec nejlepší. Jde především o trilogii, která mimo již zmíněné Božské invaze v sobě zahrnuje náboženskou detektivku Valis, jíž předcházelo za života nezveřejněné Rádio Svobodný Albemuth (jednalo se vlastně o první verzi Valisu), a pak Převtělení Timothyho Archera.

Je nutné zdůraznit, že Dick je mistrem psaného slova a rozený romanopisec. U jeho povídkové tvorby se čtenář často setká s pocitem, že by daný text mohl být mnohem, mnohem delší. Svým způsobem je jeho postup, až na drobné výjimky, stereotypní, avšak nemíněno v negativním slova smyslu. Prvními kapitolami vytvoří rychlostí blesku pavučinu, do níž nás dalšími následujícími stránkami lapí a vychutná si nás podobně jako pavouk mouchu. To je na jeho tvorbě asi ten nejkouzelnější aspekt, že u něj nikdy nevíte, na čem ve skutečnosti jste. Zápletky a základní motivy se mohou zdát být jednoduché… Ačkoli, buďme upřímní, stran originálních a kvalitně zpracovaných námětů by dodnes jenom těžko hledal konkurenta. Byl skutečným fabulačním fenoménem a je jenom s podivem, že se mu nepodařilo prorazit i na poli realistické beletrie. U nás vyšla pouze jediná takováto jeho próza a to sice Král úletů.

Na to, že se Dick stal prakticky kultovním autorem, se po převážnou část života potýkal s chudobou. Nebylo výjimkou, že konzumoval salám určený pro psy. Střídal manželky a ženy jako na běžícím páse. A to je jeden z dalších leitmotivů v jeho tvorbě. De facto v každé jeho knize hraje velice důležitou roli konflikt mezi mužem a ženou. Jde především o manželský pár, jenž se nachází na pokraji rozkolu. Také se mu ne nadarmo přezdívalo Dostojevskij science fiction. Psychika tvoří hmotu. Setrváváme ve světě přeludů, máji, a právě o této povaze našeho vnímání skutečnosti pojednává jak Předposlední pravda, tak i jeho ostatní knihy.

„Dobrý bože,“ vypravil ze sebe Adams. Vždyť jich tam dole jsou miliony, proběhlo mu hlavou. Co by se asi stalo, kdyby se někdo napíchl na hlavní koax, jediný a nejdůležitější centrální informační kanál z Estes Parku, vedoucí do všech subterárií? Jak by to asi vypadalo, kdyby se země otevřela a na povrch by vystoupily celé zástupy lidských bytostí, které byly patnáct let drženy v podzemních krytech v přesvědčení, že svět nad jejich hlavami je jedna velká skládka radioaktivního odpadu, kde se prohánějí řízené střely, pobíhají miliardy bakterií a kde proti sobě bojují mocné armády? Systém panství by utrpěl smrtící zásah a obrovský park, přes který dvakrát denně létá, by znovu zaplavila civilizace. Nevypadalo by to sice stejně jako před válkou, ale hodně podobně. Znovu by se objevily silnice. A města.
(Dick, P.K. PŘEDPOSLEDNÍ PRAVDA. Přel. F. Krajník. Argo: Praha, 2012, s. 61-62)

Knihu Předposlední pravda vydalo nakladatelství Argo