Kdo miluje a odpouští, toho ať Bůh potrestá

• 

Recenze

Vytvořeno 17. 3. 2012 1:00

Autor: Jiří Lojín

Srdce bestie je už třetí kniha Herty Müllerové, se kterou máme možnost se na našem trhu setkat. Přestože má tato autorka na svém kontě celou řadu literárních děl a publikovat začala již před třiceti lety, pro českého čtenáře byla „objevena“ až předloni. Její román Rozhoupaný dech, za který obdržela v roce 2009 Nobelovu cenu za literaturu, tehdy vyšel ve výborném překladu Radky Denemarkové.

Rozhoupaný dech (2009, česky 2010), Cestovní pas (1986, česky 2010) i Srdce bestie (1994, česky 2011)  spojuje jediné téma – osud německé menšiny v Rumusku po druhé světové válce. V každé knize se však na toto téma pohlíží z jiného úhlu. Jednou je to pohled chlapce odvlečeného do Sovětského svazu na nucené práce, podruhé můžeme cítit ponížení a bezmoc rodiny žádající o cestovní pas, aby se mohla legálně vystěhovat do Německa. V knize Srdce bestie autorka se značnou dávkou autobiografických prvků vypravuje příběh skupiny čtyř studentů, pocházejících z rodin německé menšiny. Výraz „vypráví příběh“ má v souvislosti s Hertou Müllerovou zvláštní příchuť. Její styl je osobitý a nezaměnitelný. Příběh, který hodlá sdělit, nepopisuje slovy a větami. Ze slov a vět vytváří obrazy, ty se teprve v hlavě čtenáře spojí a za pomoci fantazie ožijí a vyprávějí. Číst text Herty Müllerové je intenzivní zážitek, ale - protože píše o věcech smutných a tíživých - je to zážitek neveselý.

Pro autorku je charakteristické používání srozumitelných symbolů a metafor, v knize se promítají její výrazně emocionální myšlenkové pochody. Symboly, které pro hrdinku knihy představují atributy smrti – pásek, oprátka, ořech a okno, vypadají ze začátku tajemně, ale postupně se vyjasňují a spojují do logického celku. Stávají se základem jiného jazyka, dorozumívacího prostředku mezi čtenářem a autorkou, vybudovaného nad běžnou řečí, umožňujícího hovořit se ve zkratkách. Úspornost vyjadřování dovolila Müllerové do dvou set stran textu vtěsnat neobvykle mnoho palčivých témat. Některá ukazují na zoufale neutěšený stav tehdejší rumunské společnosti, který formuje představy lidí o životě:

Muž, který něco studuje, píše Lola, má čisté nehty. Za čtyři roky se vrátí se mnou, protože takový muž ví, že ve vsi bude pánem. Že holič za ním bude chodit až domů a boty si zuje přede dveřmi. Už nikdy ovce, píše Lola, už nikdy melouny, jen moruše, protože listy máme všichni.
(Müllerová, H. Srdce bestie. Praha: Mladá fronta, 2011, str.16.)

Lola, spolužačka hlavní hrdinky knihy, má pouze jediný cíl. Najít si muže „s bílou košilí“, protože ta pro ni představuje symbol společenského postavení a šťastného života. Studium pro ni není příležitost ke vzdělání, ale pro hledání takového partnera.

Daleko brutálnější jsou náznaky, působící jako obžaloba rumunského totalitního režimu. Manželé, kteří se chystali utéct do zahraničí a najednou jsou mrtví – pitevní zpráva hovoří u obou o infarktu, mrtvoly, zůstávající napospas v kukuřičných polích, lidé, jimž chodí po útěku do Německa výhružné dopisy a telegramy, někteří i tam spáchají záhadné sebevraždy, nelidské chování k vězňům, šikanování občanů tajnou policií. Všechno ale působí jakoby z doslechu, nepřímo.
Mezi zimou a jarem jsem zaslechla zprávy o pěti říčních mrtvolách, které se za městem zamotaly a zachytily v hustém křoví. Všichni o nich mluvili, jako kdyby to byly diktátorovy nemoci. Pokyvovali hlavami a děsili se. I Kurt.
(Müllerová, H. Srdce bestie. Praha: Mladá fronta, 2011, str.95.)

Postavou, která nejvíce nutí čtenáře k zamyšlení, je Tereza. S Edgarem, Kurtem, Georgem a vypravěčkou je spojena jen okrajově, nepřísluší k nim národností ani hlubokým přesvědčením o nespravedlnosti rumunské společnosti. Přesto k nim patří, svázaná nesmírně zvláštním přátelstvím, od počátku odsouzeným k zániku a zradě. Tereza je komplikovaná tragická postava. V určitém smyslu má, díky svému otci, patřícímu k prominentům režimu, jednodušší život vedoucí k pocitu nedotknutelnosti. Právě to je však jádrem, z něhož klíčí její tragédie. Mylná představa o volnosti, umožněné jejím postavením, z ní paradoxně dělá nevědomou, ale o to poslušnější otrokyni diktátorova režimu.

Některé obrazy Hertu Müllerovou zavádějí do dětských let, na okamžik se stává dítětem.Vypráví jeho ústy, ocitá se doma s matkou a otcem. Příslušnost hlavní hrdinky k národnostní menšině, k rodinám, z nichž otcové byli nuceni rukovat do německé armády, z ní dělá nežádoucího cizince. Narozdíl od svých rodičů nemá pocit, že dům, ve kterém se narodila, je její domov. V několika větách to vyjadřuje korespondenční dialog, kde píše matce:

Doma je tam, kde jsi ty.
A máma mi odepsala: Co je to doma, to ty nemůžeš vědět. Tam kde se hodinář Tiktaktoni stará o hroby. To je doma. Asi.
(Müllerová, H. Srdce bestie. Praha: Mladá fronta, 2011, str.200 - 201.)

Prózy Herty Müllerové jsou tíživé, znepokojující, s odstupem mnoha let nám připomínají, co vše jsme v totalitních režimech přehlíželi a byli ochotni tolerovat. Müllerová je spisovatelka, která nezazářila pouze jednou knihou. Ke kvalitě zatím vydaných děl vydatně  přispěla překladatelka Radka Denemarková, jejíž vlastní knihy mají podobné téma (Hitlerovy peníze) i formu (Kobold). O kvalitě její práce svědčí i ocenění Magnezií Literou za překlad románu Rozhoupaný dech.

Knihu Srdce bestie vydalo nakladatelství Mladá fronta.