Navzdory osudu s elegancí sobě vlastní

• 

Recenze

Vytvořeno 5. 12. 2011 1:00

Autor: Petr Měrka

Alina Bronsky, autorka Nejostřejších pokrmů tatarská kuchyně, je pro mě nepopiratelným literárním zjevením. Příběh si mistrně pohrává s banalitou všední každodennosti.

Hlavní protagonistka, která současně vystupuje i v roli vypravěčky, se s peripetiemi, v nichž se ocitá, potýká s nebývalou grácií. Je vždy sebejistá a roztomile nekriticky dokonalá. Neexistuje nic, co by nedokázala zvládnout. Děj samotný je obestřen poetikou hořké tragikomedie a to v nejlepším slova smyslu.

Alina Bronsky, svým původem spadající do Jekatěrinburku, což je čtvrté největší město Ruské federace, se nám v této své již druhé knize, představuje jako naprosto suverénní spisovatelka. A není se také čemu divit, když už její první počin v oblasti prózy nesoucí název Park plný střepů byl vřele přijat nejen kritikou, ale i veřejností, o čemž svědčí i onen fakt, že se stal bestsellerem.

Pro Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně je příznačný téměř až cynický humor a takměř zlovolná naivita kombinovaná jako by s až odstrašující prostomyslností Rosalindy, jež se stává i proti své vůli poněkud předčasně babičkou, čemuž se snažila zabránit několikero způsoby natolik brutálními, až čtenář nabývá mírného podezření, že ony skutečnosti mají svůj reálný základ a nejde jen o bujnou a skvěle vyfabulovanou fantasii.

V některých částech knihy se tak setkáte s pasážemi, při nichž vás zamrazí.

Text je formován do nedlouhých kapitol, které umocňují jeho výtečnou čtivost. Střídají se různé retrospektivní pohledy a jeho tempo je natolik svižné, že vám téměř nepřipadnou na mysl ubíhající léta, jichž se stáváte bezděčnými svědky.
Lidé stárnou, dospívají, umírají, utíkají z domu, aby se nakonec stali celebritou, či ženou na pokraji šílenství a sklonku života, pro níž ztráta milované vnučky znamená doslovný konec světa.
To by si raději nechala srdce z těla vyrvat, než aby k tomu došlo.

Je poněkud škoda, že samotný závěr vyprávění je utopený v sentimentu, ale snad byl zapotřebí ke zdůraznění Rosalindina bezbřehého smutku, v jehož nezáviděníhodných tenatách se ocitla.

Vyznění Nejostřejších pokrmů tatarské kuchyně je veskrze prodchnuté hlubokou lidskostí a v jistých hlediscích bezesporu staví na opravdové historii rodiny Bronské. Střetnou se zde dva diametrálně rozdílné světy. Barbarský východ, pro nějž je charakteristický naprostý nedostatek čehokoli a poté západ se svou příležitostí k relativně spokojenému bytí.

Také se nedejme zmást názvem. V celé knize se s recepty potkáme opravdu jen minimálně. Na vině je svým způsobem násilné porušťování Tatarů, kdy mnozí z nich byli od svých tradic naprosto odstřihnuti. Neznali svůj vlastní jazyk, natožpak minulost. Ruku v ruce se tu pak objevuje pro změnu problém dobrovolné asimilace emigrantů, kteří to nemají mnohdy jednoduché už jenom pro svůj jazykový handicap… A právě všechny tyto aspekty v sobě snoubí mladá babička Rosalinda.

Věřím, že druhá kniha Aliny Bronské jen tak nezapadne a ani by to nebylo dobře. Odvážím se tvrdit, že ve vás zanechá dojem, který vás bude časem motivovat k tomu ji znovu otevřít a stát se nakrátko součástí sympatického Rosalindina vesmíru.

Hleděla jsem na Zulfii přísně a starostlivě, ale ona se dívala jen na své malé nohy. Věděla jsem, že se takové věci stávají. Jedna panna snila, a o devět měsíců později přivedla na svět dítě. Znala jsem dokonce ještě horší případ, svou sestřenici Rafaellu: ta svou jedinou dceru našla v květu jedné velké exotické pokojové květiny neznámého druhu, jejíž semeno si přivezla z jihu. Ještě jsem si to přesně pamatovala, jak byla tehdy bezradná.
(Bronsky, A. Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně. Přel. L. Čižmárová. Jota: Brno, 2011, s. 10)

Knihu Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně vydalo nakladatelství Jota