Vylévání krve, drsný příběh od Petra Schinka

• 

Recenze

Vytvořeno 26. 10. 2011 2:00

Autor: Jana Semelková

Někdy návrat domů zatraceně bolí… To brzy pocítí hrdina třetího svazku edice Fantastická Epocha, jehož autorem je Petr Schink. Jeho Vylévání krve (v knize se opravdu krví nešetří) se odehrává v alternativní Americe padesátých let. Gangster a příležitostný hacker Charlie Parker se vrací do rodného města, ale už příjezd do Saint Joan je víc než dramatický. Nejdřív náklaďák, který si stopnul, přepadne vyhladovělý černoch a pak ho téměř zastřelí místní farmáři. Jako kdyby tady nebyl vítaným návštěvníkem. Od tohoto okamžiku pochopí, že v rodném městě není všechno, jak má být.

Asi posté mě napadlo, proč jsem se vlastně vracel. Jistě, v Kalifornii se mi povedlo spálit za sebou všechny mosty. A když říkám mosty, myslím tím patrový činžák napěchovaný až po střechu fetem, děvkama a zlobivými chlapci z vyšších kruhů. Oficiálně jsem byl mrtvý, měl bych to vědět, sám jsem si dal tisknout parte. Teď jsem potřeboval tak na půl roku zmizet a pak začít znovu – nejlíp na východním pobřeží. Nic z toho však nevysvětlovalo mou patetickou touhu po rodném městě.

Charlie ze Saint Joan kdysi musel utéct. Pohádal se s otcem, ale hlavně se pokusil zabít šéfa místní mafie Moyera. Ten se kupodivu zachránil a žije. Teď město okupuje a ničí – vytváří z něho mrtvou zónu. Ke svému přežívání totiž potřebuje lidské zdroje. Několik lumpů v čele s nelítostným Markusem mu pomáhá, ti, které zradil, ho nenávidí, ale dokážou sami jen taktak přežívat, místní farmáři mají vlastní domobranu, ale…

V této situaci se stane Charlie jediným člověkem, který může zachránit město. Zatím to nikdo netuší, neví to ani on sám, ale okolnosti ho k tomu dovedou. Doma jej přepadnou vzpomínky, setkání s otcem, respektive s lidskou troskou, ho zdrtí. Charlie chce o to víc dokonat své dílo z minula. Musí zabít toho, kdo zapříčinil jeho potíže, kdo zničil jeho rodinu. Jako správný gangster se dokáže spojit s každým – ale nikdo nemá ani zdání, zda je doopravdy na jeho straně.

„Ještě není pozdě, Markusi!“ zkusil jsem to. „Vím toho na Moyera hodně. Mohli bysme z toho mít oba užitek. Znám lidi, kteří by mi za ty informace utrhali ruce!“
Opravdu jsem takové lidi znal, problém byl v tom, že by mi ty ruce utrhali doslovně. Stejně to nemělo smysl. Marcus patřil svému šéfovi tělem i duší. I tehdy před lety byl stěží něčím víc než Moyerovým ostrým psem na špinavou práci a ani čas na tom nic nezměnil. Jen vodítko se trochu prodloužilo a ostnatý obojek skryla sametová mašle na míru šitého obleku. Nepochyboval jsem, že muž, který vlastními silami ovládnul celé město a beztrestně balamutil vládní agenty, má své metody, jak si vymoci poslušnost a loajalitu.

Drsná škola. Asi tak bych román Petra Schinka nazvala. Ze stránek jako kdyby zpoza rohu vykukovali „drsňáci“ z děl Chandlerových či Hammetových. Včetně okolí, ve kterém se někdejší detektivové pohybovali. Při čtení před očima záhy uvidíte americké maloměsto padesátých let – jen v novém hávu: tady se jezdí na alternativní pohony (benzínu je málo), využívá se neuvěřitelně výkonné výpočetní techniky, bojuje se nečekanými zbraněmi… A maloměsto není žádná idylka – je to zdevastovaný kus země, kde přežití bolí, kde každý bojuje s každým, a tak vlastně všichni slouží jedinému člověku. Muži, který přežívá jen díky přístrojům a krutosti. Muži, který dokázal obalamutit vlastní smrt.
Petr Schink skvěle fabuluje, je mistrem dialogu a umí gradovat děj. Jeho odskakování do minulosti (hlavní hrdina vzpomíná) nebrání rytmu románu, nezpomaluje ho, nezahlcuje, naopak vždy posune čtenáře o míle dopředu. Jeho plastické popisy místa děje jsou obdivuhodné, i když představují oblast zkázy, hniloby a hnusu. Kdo má v oblibě detektivky „drsné školy“, pochutná si. Právě proto, že hlavní hrdina vůbec není černobílý, ale pěkně vybarvený rošťák.

Petr Schink se narodil 29. prosince 1979 v Ostravě a své rodiště rozhodně nezapře kadencí, jakou oplývá jeho čeština. Rychlá a úderná, zrozena k tomu, aby na svých bedrech nesla příběhy, které se autorovi honí v hlavě. Poprvé se představil čtenářům v roce 2002 povídkou Bezvěrec, publikovanou v Ikarii. Následovalo několik dalších povídek pro stejný časopis: Čokl (2004), Rozhraní (2005). V časopise Pevnost publikoval další čtyři texty: Peníze nesmrdí (2006), Tlesknutí jedné dlaně (2007), Gnothi seauton (2007) a Muška jenom zlatá (2008). V roce  2006 vydal knihu Špinavá práce, o čtyři roky později vychází Století páry (2010). 

Knihu Vylévání krve vydalo nakladatelství Epocha