Tíha Polednice

• 

Recenze

Vytvořeno 4. 9. 2011 2:00

Autor: Marek Lollok

Klíčový čin hlavní hrdinky románu Polednice je prezentován hned v prologu. Nejzávažnější bod, chtělo by se říct tragický vrchol, ve kterém se propojí všechny nitky rozporuplné osobnosti hlavní hrdinky Heleny – moment opuštění vlastního dítěte – je jako hlasitá otázka v úvodu vznesen tak, aby zbytek knihy byl podrobnou odpovědí na něj.

Je v tom jakýsi rozpor, ihned se odlišující od všech běžných způsobů líčení a ztvárnění ,,obyčejných“ lidských osudů kolem druhé světové války. Oproti častým vyprávěním o menších či větších hrdinských činech v nebezpečných situacích složité doby jsou zde život a myšlení ohroženého člověka zobrazeny spíše kriticky. Sledujeme lidské slabosti či přímo špatné vlastnosti, často velmi katalyzované tlakem neklidné doby; sama Helena je místy antihrdinkou par excellence, čímž ovšem nemyslím, že by vyloženě byla zlá.

Lepší než sledovat tragické následky bude zamýšlet se nad jejich příčinami. Cesta ke kořenům je ale velmi dlouhá a spletitá. Víme-li o tom, co se stane, úpěnlivě se zaměřujeme na jednotlivosti. Signály, které snad předjímají „Heleninu volbu“, jsou subtilní a nesnadno postřehnutelné; z těch zásadních je to jistě ztráta muže, který snad mohl přinést naději. Smrt snoubence Carla odnáší poslední iluze. Helenin život pak sjíždí na slepou kolej věcí nutných a očekávaných – povinnost postarat se o dítě a povinnost nějak přežít. Práce zdravotní sestry, třebaže původně zvolená dobrovolně a v naději, vede víru válečné brutality stále k větším pochybám a cynismu. Vytrácí-li se motivace, ztrácí se smysl.

Ale sledujme Helenin příběh, kterou její druhý muž překřtí na Alici ještě podrobněji. Její biografie začíná v lužickém Budyšíně. Vyrůstá se svou o devět starší sestrou Martou, svéhlavou dívkou, která se ve své době nezdráhá hlásit ke své homosexuální přítelkyni Leontýně. S válečnou zkušeností se zprostředkovaně a v jakémsi tušení setkává už v dětství, kdy otec bojuje v první světové válce a domácnost se musí obejít bez muže. Jakoby v kontrastu s událostmi, které mají nastat, je zobrazeno umírání otce, bolestné, táhlé, a přesto poklidné, s maximální pomocí a zájmem rodiny. Později, kdy se obě dívky rozhodnou vkročit do velkého světa (do Berlína), se věci, přesněji řečeno jejich prožívání, pomalu, ale jistě stává čím dál tím složitější. Pod ochrannou rukou majetné tety se dívky rychle vpravují do víru velkoměsta se všemi jeho svody a nástrahami. Se stárnoucí a rozum ztrácející matkou jsou už jen v kontaktu korespondenčním. Na dveře nenápadně ťuká další hrozná světová válka.

Zmíněná osobní tragédie v podobě smrti nejbližšího člověka pokračuje tragédií společenskou. Helena, jejíž matka má židovské kořeny, je nastupujícím nacismem také ohrožena. Nikoli nezištnou pomoc ji poskytuje německý inženýr Wilhelm, vojensky chladný, strohý a vesměs zbabělý muž, který ji zneužívá a trápí. Ke konci války zničehonic mizí, kdesi na služební cestě, ozývá se zřídkakdy. Bez rozpaků zanechává Heleně dítě – chlapce Petra, jenž bude později zanechán osudu. Není jisté, do jaké míry je jejich rozloučení náhoda, jistým způsobem Petrovi bylo pomoženo, neboť se dostal do rukou svých vzdálených příbuzných, zemědělců na venkově.

Citlivě napsaný příběh, komorní a také do značné míry intimní román získal cenu za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007. Vyprávění zabírá bezmála celý jeden lidský život, děje se na nenápadně nastíněném pozadí nejpodstatnějších událostí 20. století. Cennější než pohled dějinný (mimochodem Julia Francková je ročník 1970) je ovšem empatický průnik do mysli ohrožené a ohrožované ženy.

Ukázka z knihy:

Stud je pro jiné dívky, ne pro krásky, jako je ona. To prohlásil Baron hlasitě z opačného koutu pokoje, ve kterém se po dohodě sešli jednoho nedělního rána, kdy už nikoho ani nenapadlo jít do kostela nebo i jen pomyslet na Boha. Baron doufal, že Helenu tím vyláká zpoza paravánu. Vždyť to, že se ukáže, nebude zadarmo. Něco za to dostane. Baron zamával bankovkou. Ani trochu mu nevadilo, že Helena má úplně maličká prsa, považoval to za znak jejího mládí. Blonďaté vlasy ho rozveselovaly. Smála se, že je ještě dítě. To se mu líbilo, a tak kreslil a kreslil a ne a ne padnout. (Francková Julia, Polednice. Brno: Jota, 2008, s. 150.)

Knihu Polednice vydalo nakladatelství Jota