Kateřina Tučková – Vyhnání Gerty Schnirch

Recenze

Vytvořeno 30. 6. 2010 2:00

Autor: Jan Gettin

V roce 2009 vychází kniha, jejíž vydání doprovází poměrně silná reklamní „kampaň“, která slibuje hutný román líčící osudy brněnských Němců, kteří byli v roce 1945 násilně vyhnáni při tzv. divokém odsunu. Že tato látka není čtenářům lhostejná, potvrzuje mimořádný čtenářský zájem stejně jako umístění v literární soutěži MAGNESIA LITERA; zde totiž tento román získal cenu čtenářů.

Autorkou tohoto objemného románu je mladá brněnská spisovatelka, absolventka Filozofické fakulty v Brně, Kateřina Tučková. Autorka svým dílem, které má poměrně blízko k Zolově syrovosti a naléhavosti, odhaluje až na kost tragédii mnoha osudů brněnských Němců, jež je téměř zapomenuta pod historickým nánosem.

Tučkovou tak lze přirovnat k chirurgovi, který svým dílem otevírá hnisající a špatně zhojené rány české minulosti. Nejen že je otevírá, vyvrhuje ven zapáchající obrazy zasuté minulosti, rozmazává je po stránkách svého románu, obrazy hnusu, lidského ponížení, křivd a bezpráví. Těžko uvěřitelné epizody, jež jsou odvrácenou tváří skrývající se za strohou informací, že 30. května 1945 došlo k vyhnání brněnských Němců, jež bývá mimo jiné nazýváno jako tzv. divoký odsun. Možná bylo potřeba právě generačního odstupu, abychom nezatížení válkou a jejími deformujícími vlivy dokázali na tuto tragickou událost nahlédnout objektivně, tj. bez hysterického despektu k lidem, proti kterým byla namířena.

Ocitáme se v době, která se nesmazatelně vryla do paměti národů. Češi, coby národ utlačovaný a zrazený, prožívají dny osvobození s pochopitelnou euforií jako dny, které ukončily zlovládu tyranů. Tyto nálady jsou záhy vystřídány zběsilostí, touhou po pomstě, se kterou se obrací proti „domnělým“ viníkům – Němcům, a to jak původním obyvatelům, tak novousedlíkům osídlujícím pohraničí. Německý původ se rázem stává cejchem, který si nesou všichni bez ohledu na to, jestli s fašizmem koketovali či nikoli.

Právě tento fakt  autorčina nepřehlédnutelná snaha přejít z kolektivní viny Němců na tu individuální  se stává autorčinou mantrou, která ji doprovází celým dílem. Její hrdinka Gerta Schnirch, která svou postavou snad až příliš prvoplánově naplňuje autorčin úmysl o individuální nevině, je navzdory svému německému příjmení, nacistickému otci a bratrovi Češkou stejně jako její přívětivá matka. Gerta je v hledáčku spisovatelky již od útlého dětství jako malá německá holčička s dirndlem, která nemá pražádnou potuchu, proč kolem ní mizí lidé a proč se s ní přestávají bavit některé kamarádky. Vzdáleně připomíná Markétu Lazarovou, která také vyrůstala nezasažena skutečnostmi vnějšího světa, jejichž drtivá tíha na sebe však nenechává dlouho čekat. Gerta je jako symbol německé neviny o ni rázem připravena svým fašistickým otcem, což může být v symbolické rovině chápáno jako zvrácenost těchto idejí prznících zdravý rozum. Gerta je stejně jako Markéta nositelkou hříchu svého otce, Gerta je stejně jako Markéta za tyto hříchy nepřiměřeně potrestána vnější silou, která se zdá být motivována jakýmsi zdánlivým pocitem spravedlnosti. Jediným jejím útočištěm je matka, která s neblahým tušením sleduje běsnění svých mužů klanějících se až na zem tomu afektovanému šílenci  Hitlerovi.

Autorka románu šokuje otevřeností své výpovědi, která je v rovině vypravěčské zprostředkována prosta emocí. Tuto otevřenost se na druhou stranu snaží potlačit jakýmsi implicitním vyjádřením, naznačením několika indicií, které nepochybně odkazují k traumatizující události bez toho, aniž by tato musela být s detailností kamerového záběru popisovaná. Stopy tohoto postupu jsou patrné například v ukázce, která zachycuje pobyt ruských vojáků v Brně. A byla svědkem zoufalství žen, kterým odváděly přímo z ruin zřícených domů dcery, aby loupaly brambory Rusům, nebo jim praly prádlo na nástupištích židenického nádraží. I Gerta byla vybraná k takovým pracím. A vracela se domů s rozedřenými zády a s otoky a podlitinami na stehnech, podle toho, jak moc se jim bránila. (Tučková, K. Vyhnání Gerty Schnirch. Brno: Host, 2009, s. 84.) V rovině hlavní hrdinky Gerty je tento zcizující postup v důsledku zažitých traumat pochopitelně potlačen, Gerta, coby jedna z mnoha účastníků pochodu, vypovídá o této události s hořkostí a zlobou odpovídající jejímu charakteru. V některých částech románu však dochází k jakémusi prolnutí těchto perspektiv. V těchto polohách působí Gerta nedůvěryhodně, a to i přesto, že od začátku románu prošla výraznou změnou – po válce, kdy se za každou cenu snaží uhájit svou čest, se z naivního děvčete mění v ženu  svobodnou matku, která musí proti své vůli přijmout svůj osud, víc než Gertu je na pozadí těchto promluv slyšet hřímající vypravěčku.

Tučková z pozice vševědoucího vypravěče poskytuje čtenáři sondy do některých osudů vyhnaných, ať už to jsou staří lidé, kteří se rozhodli zůstat v Brně a raději zvolili smrt ve svém domově v okruhu blízkých, nebo lidé, kteří podstoupili onu vyčerpávající cestu a jejichž pouť skončila násilně někde „cestou“. Herr Liebscher se svou vetchou, sehnutou paní se pomalým krokem sunuli kolem nich. Za necelou hodinu je bude Gerta předcházet a neodváží se ohlédnout, když nad dvojicí zkroucenou v trávě vedle cesty, bude stát mladík a s hystericky rozevřenýma očima kolem nich bude pálit jeden výstřel doprava, k boku staré paní, jeden doleva, mezi rozkročené nohy pana Liebschera, až mu odstřelená hrouda zasype nohavici. Gerta si nebude myslet, že by se ti dva, vzájemně si objímající hlavy a choulící se do sebe jako kdysi v milostném spojení, mohli ještě zvednout. Nechce to vidět, půjde dál, půjde rychleji, stejně jako dívka vedle ní přidá do kroku. Radši nevidět, má s sebou přece Barboru, rychle pryč, hlavně nenápadně. (Tučková, K. Vyhnání Gerty Schnirch. Op. cit., s. 89.)

Tučkové se daří vytvořit atmosféru předválečného Brna. Přínosem je i její znalost místních reálií a ulic uváděných v německém jazyce. Málokdo dnes asi tuší, že dnešní Moravské náměstí se dříve jmenovalo Adolf Hitler Platz. Jakkoli v sobě román neskrývá důkladné studium historických pramenů, nestává se pouhým sledem dat s přidruženými událostmi, je mnohem více historickým svědectvím o osudech zlomených životem, jak ostatně zní i podtitul románu.

Tučková se mimo jiné projevuje i jako zdatná narativní experimentátorka – každá kapitola jako by začínala na jiném místě bez návaznosti na konec té předchozí. Tato technika, podobná filmovému střihu, přidává příběhu na dějovosti hlavně ve chvílích, kdy dochází k nějaké akci. Čtenář se stává pouhým divákem, který nemá možnost předjímat, jakým směrem se bude příběh dál ubírat, protože je téměř každou kapitolou vytržen z plynulosti svých představ a teprve samotným čtením odkrývá, co se vlastně stalo a co přivedlo jednající postavy tam, kde jsou v aktuálním čase románu. Toto odkrytí proběhlých událostí probíhá často coby myšlenkový pochod postavy, která je v aktuálním čase duchem nepřítomna, zabývajíc se ději minulými. Z těchto denních snění bývá poté vytrhována impulzy z vnějšího světa, které ji volají zpátky (např. najetí nákladního vozidla převážejícího hlavní hrdinku na kámen, oslovení hlavní hrdinky jednou z jednajících postav…).

Kromě perspektivy hlavní hrdinky Gerty se také objevuje vhled jejích německých přítelkyň, které podobně jako Gerta zakouší jho odsunu. Velký prostor je věnován vývodům Gertiny asimilované dcery, která vyrůstajíc v době nastupujícího komunismu, nedokáže se svou matkou sdílet její strasti a traumata.

Tučková nabízí bezpochyby silný příběh, který není žádnou fabulizovanou vyprávěnkou, nýbrž zachycením dějinné události, jež se vryla hluboko do paměti lidem, kteří v ní nedobrovolně figurovali v hlavních rolích – nad vším, co bude v jejich životě následovat, bude navždy viset memento odsunu.

Román Vyhnání Gerty Schnirch vydalo nakladatelství Host