Karen Blixenová vypráví nejen o vaření

• 

Recenze

Vytvořeno 18. 6. 2010 2:00

Autor: Hana Veselá

Často si klademe otázku po podstatě umění a po způsobu jeho správného vnímání a interpretace. Stejně tak je důležité si uvědomit, kdo je to skutečný umělec, abychom mohli následně objevovat umění i všude tam, kde bychom ho ani nehledali. V čem tedy spočívá umělcova existence? Tuto otázku se budeme snažit odpovědět na základě podobné úvahy rozvinuté Karen Blixenovou v krátké povídce Babetina hostina.

„Ztratil jsem život pro jediný polibek a nemám na tento polibek žádnou vzpomínku. Don Juan políbil Zerlinu a Achille Papin za to pyká. Takový je osud umělce.“

Ve zmíněné povídce Karen Blixenové můžeme vidět krásný obraz umělecké osoby. Umělec, v tomto případě míníme umělcem zpěváka a herce Achilla Papina, tvoří a předvádí své nejlepší umělecké schopnosti, když zpívá společně s Filipou part svedení Zerliny Donem Juanem. Přijímá svou roli a stává se postavou se vším všudy, ale setkává se pouze s nepochopením. V momentě, kdy herec přestává být pouze člověkem, ale akceptuje cele svou roli, předává otěže právě jí. Jde pořád o jednu osobu, ale můžeme říct, že odpovědnost se zde dělí na další tři dílčí odpovědnosti podle tří osob, které musíme brát na vědomí: člověk, herec a postava. A v tomto bodě se setkává s nepochopením u těch lidí, kteří nedokážou dospět k tomuto chápání a rozlišení umělcovy osoby.

Jakožto člověk, a předpokládejme člověka v tom nejlepším slova smyslu, tedy jakožto morálně zodpovědný člověk by mladou dívku nepolíbil. Pokud ano, tak by chtěl pouze využít situace. Cílem Achilla Papina však nebylo nějak využít situace, protože pak by si to musel pamatovat a znali bychom i jeho důvody. Jakožto herec má uměleckou nebo spíš profesní zodpovědnost vůči své postavě, kterou ztvárňuje, a vůči divákovi. Karen Blixenová to na konci povídky sama nechá zaznít ve slovech Achilla Papina (zprostředkovaně přes Babetu):

„… světem se nese jediný výkřik umělcova srdce: dovolte mi, dejte mi příležitost, abych ze sebe vydal to nejlepší.“

Jde o stejný typ zodpovědnosti, jakou má každý zedník, když chce postavit rovnou zeď, aby odpovídala nárokům architekta i budoucích majitelů. Jeho zobrazení by mělo být proto co nejvíce přesné a věrné vzhledem k postavě. Když dojde k polibku, tak tento druh zodpovědnosti je někde v jeho podvědomí spojený s představou správného předvedení Dona Juana, ale není přítomna jako zřejmý imperativ „Teď musím políbit Zerlinu!“. V tom případě, jak už jsme řekli, by si to musel přinejmenším pamatovat. Poslední zodpovědnost, kterou jsme zde uvedli, je zodpovědnost postavy, tedy imaginární entity Dona Juana. Problém nepochopení tkví právě v tom, že vlastnosti postavy přisuzujeme jeho představiteli. Achille Papin jako představitel výborného herce se natolik položí do svého partu, že ani nevnímá, co Don Juan dělá, a nechá jej jednat. Za to, že Don Juan (Achille Papin) políbí Zerlinu (Filipu), Achille Papin nenese zodpovědnost právě ze svého statutu umělce.

Ze strany Filipy nebo ze strany jejího otce (musíme zde brát v úvahu silný vliv otce na názory a povahy obou sester) však Papinovo umění v tomto momentě naráží, protože není schopna ocenit umění v celé jeho šíři a v Papinově jednání vidí pouze onen vedlejší úmysl políbit ji. Dívá se tak na Achilla Papina jen jako na člověka, který se dopustil hanebného činu, a nikoli jako na herce, který ze sebe právě vydal to nejlepší. A není ani divu. V asketickém životě, který vede otec se svými dvěma dcerami, není pro estetický zážitek místo.

Mohli bychom však namítat, že je to přece právě Filipa, kdo se učí u Papina zpívat. Učí se tedy být umělcem. Po této události je nám však jasné, že její záměr je naprosto jiný než u Papina. Nechce se stát umělcem, být úspěšná a slavná. To všechno jsou pro ni věci týkající se tohoto smyslového světa, který nás vede ke hříchu. Jejím cílem je pouze zpívat co nejlépe, stejně tak jako umělec chce ze sebe vydat to nejlepší. Rozdíl je v tom, že ona má pouze jediného diváka, a tím je Bůh. Její zpěv nemá na rozdíl od Papinova zpěvu záměr stát se uměním, ale stává se prostředkem, kterým oslavuje Boha a hlásá jeho slávu.

Stejné nepochopení umění a umělce nám paralelně s Papinem Blixenová ukazuje v případě Babety a jejího kulinářského umění. A slovo „umění“ bychom zde měli podtrhnout, protože právě schopnost tvořit a vnímat umění Papina a Babetu spojují. Když není člověk schopen ocenit jedno umění, nevidí ani jeho jinou formu, a proto je v povídce patrná nedůvěra k Babetinu vaření a nepochopení jejího jednání, když utratí všechny své peníze za jedinou večeři. Pro sestry Martinu a Filipu představuje totiž jídlo jen prostředek k nasycení našeho tělesného hladu. A stejně jako i v jiných oblastech smyslového vnímání může být i jídlo zdrojem pokušení a nemorálností. Krásný příklad dvojího vnímání nacházíme v rozhovoru týkajícím se vína:

„Copak je v té láhvi, Babeto?“ zeptala se nejistým hlasem. „Snad to není víno?“
„Víno, Madame?“ vzkřikla Babeta. „Nikoli, Madame! To je Clos Veugeot 1846!“ Po malé přestávce dodala: „Od Filipa v Rue Mont Orgueil!“

Pro sestry je víno nástrojem, díky kterému se člověk může opít a špatně jednat. Pro Babetu je to umělecké dílo, které má své jméno Clos Veugeot i rok své výroby 1846. Krásný detail hodnocení vína jako uměleckého díla můžeme spatřit v názvu ulice Mont Orgueil, který znamená „Hora pýchy“ nebo „Vrchol pýchy“ a výslovnost je téměř totožná s „mon orgueil“ čili „moje pýcha“, vystihující umělcovu hrdost a pýchu na své dílo.

Umělcova existence spočívá tedy v osvobození se od utilitářského vnímání okolních skutečností k vnímání různých možností tvůrčích sil umělce, které přetvářejí obyčejné jednotlivosti v umělecká díla. V případě, že publikum nespatří tento přechod a specifikum umělecké činnosti, zůstává umělec nepochopen a dostáváme se tak skoro až ke známému klišé, že umělcovým osudem je zůstat osamocen a nepochopen okolím.

Na první pohled se každý čtenář může pousmát nad obyčejným příběhem Babety, vyhlášené francouzské šéfkuchařky sloužící u dvou sester v Dánsku. Tato krátká povídka o třiceti stránkách však jako každé dílo Karen Blixenové skrývá i mnohé zajímavé otázky a názory na svět a výjimečným způsobem zachycuje kontrast mezi protestantským prostředím malé vesničky v Dánsku a Francií plnou života, kde se vaření říká „kulinářské umění“.