Idiot v epicentru moci

Recenze

Vytvořeno 18. 7. 2010 2:00

Autor: Petr Měrka

Oligofrenik pan Příhoda je hlavní postavou Kosinského knihy Byl jsem při tom. Vyprávění této novely je prosycené surovou cyničností s nemalou asistencí černého humoru, který se pozvolna přesouvá ve fraškovitost.

Jerzy Kosinski (1933–1991) byl anglicky píšící prozaik s židovskými kořeny. Narodil se v Polsku, kde na tamějším venkově prožil druhou světovou válku, což později zúročil ve své asi nejslavnější knize Nabarvené ptáče. Jedná se o dílo značně morbidní a plné krutosti. A to nejen popisovanými zážitky, ale i samotnou formou autorova vyjádření, která je v té či oné míře pro něj příznačná.
Kosinski je zlý a nemilosrdný autor odkrývající pravou tvář lidské povahy. Byl jsem při tom je psán meditativním, až zenově úsporným jazykem, asi takovým, jaká je samotná mysl mentálně postiženého pana Příhody, jehož jméno je odvozeno od události jeho narození, které se jednoho dne prostě přihodilo. Pan Příhoda tu najednou byl. Nic víc, nic míň.

Dokud se člověk na lidi nedívá, tak neexistují. Začnou existovat, stejně jako v televizi, až když na ně upnete svůj zrak. Jedině pak vám na chvíli uvíznou v paměti a vydrží v ní, dokud je nevymažou další obrázky.
(Kosinski, J. Byl jsem při tom. Přel. J. Jirák. Dokořán: Praha, 2010, s. 19)

A právě televize hraje významnou roli v této knize, která je geniální. Nezměrná dávka naivnosti kontrastuje s odvrácenou stranou lidské duše. Kosinski moralizuje bez toho, aniž by tak činil otevřeně. Dopouští se toho pouhým uváděním holých a nezkreslených fakt.
Kosinského styl by mohl být zrcadlem do našeho nitra. Kdo z nás by však tak přímý kontakt vydržel? Kdo z nás dokáže být opravdu sám k sobě upřímný? To chce nejen odvahu, ale i trpělivost.
Blaise Pascal, který se během svého života potýkal s velkou bolestí zubů, obdobně jako Ladislav Klíma, prohlásil, že za jednu z nejobtížnějších věcí vůbec považuje vydržet sám se sebou. Něco takového je idiotu Příhodovi naprosto cizí a lhostejné. Jemu stačí televize a ovladač, kterým přepíná z programu na program.

Příhoda si opět zapnul televizor. Přemítal, jestli se člověk změní předtím než se objeví na obrazovce, nebo až potom. A změní se napořád, nebo jen na dobu vysílání? O kterou část sama sebe bude chudší, až pořad skončí? Nebudou nakonec po skončení pořadu Příhodové dva: jeden, který televizi sleduje, a druhý, který v ní vystupuje?
(Kosinski, J. Byl jsem při tom. Op. cit., s. 63)

Pan Příhoda je muž bez identity, kterého do reálného světa z jeho zahrady uvrhl skon Starého pána, o němž nám Kosinski dává tušit, že byl i jeho synem, kterého zplodil se služkou, jež však záhy nato zemřela.
Zahrada je další významný prvek ve vyprávění a vlastně příroda samotná. Pomocí jejího zmetaforizování se Příhoda dostává do intimně blízkého prostředí předních podnikatelů a v hledáčku toho i do zorného pole politiky na té nejvyšší úrovni.
Pan Příhoda byl celý svůj život zahradník. Díky tomuto dochází v důsledku osudové nehody ke zkomolení jeho jména na Záhrabník. Konkrétně David Záhrabník. Shodou okolností a náhod je představen presidentovi USA a nakonec se o něj zajímají tajné služby hned několika zemí, a to včetně tehdejšího SSSR. Zástupci této supervelmoci ho vedou v evidenci pod kódovým označením Prázdný list, protože o něm nedokáží vůbec nic zjistit. Jako by pan Příhoda neexistoval.

Text je dynamický a svižný. Nikde nenajdeme ani slovo navíc. Kniha sloužila i jako předloha ke stejnojmennému filmu s úžasným Peterem Sellersem v hlavní roli. Snímek byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší film za rok 1979. Na scénáři se podílel i sám Kosinski. Závěr knihy a filmu se liší. V novele vchází Příhoda do zahrady, kde se ztrácí v klidu a míru, zatímco ve filmu se ještě navíc ubírá po hladině jezera kamsi do neurčita, což dodává Příhodově postavě další alegorický rozměr.
Impotentní a retardovaný Příhoda považuje lidi kolem sebe za herce a jednotlivé periody života se mu překrývají s televizními pořady. Tomu odpovídají i jeho reakce ve vztahu k okolnímu světu.
Tato jeho poloha odkrývá zrůdnou ohavnost ukrytou v nás samotných – těch tzv. normálních jedincích.
Dokazuje nám, že my, lidé, jsme křehké nádoby bez obsahu, které se nedokáží jeden druhému doopravdy zpřístupnit. Ač stádní dav posedlý psychózou, je každý z nás odsouzen k celoživotní samotě. Náš obal, naše slupka, jsou i naším nitrem. Málokdo z nás si dokáže přiznat pravdu a ustavičně tak setrváváme v šalbě sebeklamů a nalhávání si fantasmagorií, které si pak předestíráme jako skutečnost.
I o tom je novela Byl jsem při tom Jerzy Kosinského, jenž skonal vlastní rukou v New Yorku.

Když Příhoda uviděl, jak pod jeho botou ztopořený výběžek ztuhl ještě víc a trčel z mužova podbřišku, vzpomněl si na fotografie muže a ženy, které mu v domě Starého pána ukazoval údržbář. Měl z toho nepříjemný pocit. Přesto svoji nohu naběhlému orgánu dál dopřával, sledoval, jak se mužovo celé tělo třese, načež se mužovy nahé nohy napjaly a ztuhly a Příhoda uslyšel, jak muž v nějaké vnitřní agonii vykřikl.
(Kosinski, J. Byl jsem při tom. Op. cit., s. 111)

Knihu Byl jsem při tom vydalo nakladatelství Dokořán