Geniální houba

Recenze

Vytvořeno 31. 7. 2010 2:00

Autor: Petr Měrka

Dnes víceméně zapomenutý, každopádně neprávem opomíjený, Henry Kuttner (1915–1958) je skutečným zjevem fantastiky a kniha Roboti nemají ocas je do značné míry nebývalou literární kuriozitou. Je zjevné, že z tvorby tohoto amerického autora čerpal jistě nejeden z mnoha daleko známějších velikánů sci-fi či fantasy. Za všechny můžeme jmenovat alespoň tato dvě jména: R. Bradbury a R. Zelazny.

Knihu tvoří 5 samostatných, avšak současně volně se prolínajících povídek, po jejichž přečtení je vám líto, že jich opravdu nevzniklo daleko víc. Všechny byly otištěny časopisecky pod pseudonymem Lewis Padgett v rozmezí let 1943 až 1948, a to konkrétně v Astoundingu.

Samotné pojetí knihy by se pak dalo považovat i za svébytně koncipovaný román, jehož hlavní postavou je věčně opilý vynálezce Galloway Gallegher, který za střízliva dělá dojem blbce. A vlastně to není jen dojem, nýbrž fakt. Skutečně geniálním na tomto nadmíru pomateném vědci je jeho podvědomí, řečené Gallegher plus, jak ostatně zní i název jedné z povídek, které se nadvlády nad jinak prostoduchou myslí ujímá teprve v okamžiku, kdy je běžné vědomí odsunuto do pozadí naprostou alkoholovou devastací. Z čehož pramení nejen věčně opakující se třeskuté kocoviny, ale i ustavičné zapomínání toho, pro koho a co vlastně a v řadě neposlední i za kolik vynalezl.

Gallegher plus je nevypočitatelný a všeho schopný démon, který nezná žádné skrupule a nic není pro něj nemožné. Postupně se k němu nabalují postavy dědečka – notorického alkoholika – a do sebe zahleděného robota, narcise, který se neváhá prohlásit v závěru knihy za Deus ex machina, přičemž jako jediné božstvo uznává výhradně sebe.

Pro knihu je příznačný groteskní charakter, u něhož se člověku v míře nemalé rozechvívá bránice. Výrazná je také lehkost stylu a mistrných point. Kuttner nechává čtenáře až do posledního okamžiku v čím dál gradovanějším napětí a jednotlivá vyvrcholení bývají obvykle vydatně bizarní a naprosto nečekaná.

Kuttner hýří fantasií a dokonalou originalitou. Rytmus vyprávění je dynamický, plný překvapivých zvratů a nepostrádá ani duchaplnost. Uplatněný humor nám může přivodit na mysl úžasné Spolčení hlupců od J. K. Toola, ale je též podbarvený jeho suchou britskou variantou. Asi nejpatrnější to je právě v dialozích a drobných zlomyslných konfliktech vedených mezi Gallegherem a jeho povýšeneckým robotem Joem, které nám evokují již klasické pojetí známé od veličiny tohoto žánru, jakou bezesporu byl P. G. Wodehouse, jehož komorník Jeeves snad stál tomuto uměle vytvořenému narcistnímu nadutci s průsvitným trupem předobrazem.

V žánru science fiction se podobně laděných knih mnoho nenajde, a právě o to jsou vzácnější. Sám život je prosycen stresem a ustaranou melancholií, a tak jistě mnoho lidí uvítá příjemný oddych, jenž vám tato kniha dozajista poskytne.

A i přesto, jak dlouhá doba nás dělí od vzniku jednotlivých povídek, Kuttner stále zůstává moderní a ve své hravé rozvernosti svěží jako čerstvý horský vánek. V této knize projevil zvláštní a nemalý dar – totiž přivádět čtenáře v nepokrytý úžas okořeněný svobodomyslně lehkomyslnou radostí.

„Dvorek,“ skřehotal robot zkomolený citát z Thomase Wolfa, „přestal být pouhým dvorkem, stal se zároveň svou vlastní negací. Je bodem ve vesmíru, kde se střetává dvorek a nedvorek. Dvorek sám o sobě lze chápat coby konečné, omezené množství hlíny, coby fakt určený svým vlastním popřením.“ (Kuttner, H. Roboti nemají ocas. Přel. M. Valina. Laser-Books: Plzeň, 2010, s. 152.)

Knihu Roboti nemají ocas vydalo nakladatelství Laser-Books