Recenze

Alfred Bester (1913–1987) byl prvním držitelem ceny Hugo, která je každoročně udělována nejlepším autorům v žánrech sci-fi a fantasy. Bývá řazen k předním zakladatelům moderní science fiction, k níž si on jako by vždy jen odskakoval, a odpovídá tomu i lehkost, s jakou je Zničený muž napsaný.

Již od samotného počátku je zřetelně patrný velice živelný styl psaní. Zavádí nás do světa, kde vedle sebe žijí telepaté, zde zvaní espeři, a obyčejní lidé. Ústředním tématem je vražda. Tu je díky esperům téměř nemožné spáchat, čemuž odpovídá i fakt, že se tak nestalo již přes 79 let.
S telepaty a telekinezí se též můžeme setkat u dalšího velmistra žánru Philipa K. Dicka. A to sice v UBIKU, v němž nás svým způsobem zavádí do specifického záhrobí, či Sluneční loterie, v níž telepaté tvoří ochranný sbor, pomocí tzv. Láhve voleného, vládce celé Sluneční soustavy, či v jeho Hráčích z Titánů, kde zůstane po válce jen hrstka původních obyvatel, z nichž jenom někteří oplývají potencí a nad Zemí dohlíží slimákoidní vouci pocházející z Titanu.
Oba, jak Dick, tak i Bester, dokázali skvěle popsat složitou psychologii takto citlivě nadaných jedinců, jež je současně i jejich, do jisté míry, prokletím. Každý z autorů si však zachovává svůj svébytný a nanejvýš originální styl – což je ostatně jen dobře.

Ve Zničeném muži se vyprávění po celou dobu odehrává na dvou základních rovinách. Jak lze snadno vyvodit, jedná se o úroveň verbální a ryze mentální.
Jednou ze 2 ústředních postav je finanční magnát Ben Reich, vlastník Monarchu, kterému konkuruje kartel D’Courtneye. Zápletka samotná se zpočátku zdá zřetelná a dokonale přímočará. Ale v této dynamicky proměnlivé až schizofrenní knize není nic tak, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Nad vším dohlíží Společenství telepů, kteří se snaží udržet křehkou harmonickou rovnováhu společnosti a tvoří i páteř policie. V jejích řadách se setkáváme s Reichovým protihráčem Lincolnem Powellem – esperem I. třídy, prefektem psychotické sekce.
Mezi oběma finančníky vrcholí konkurenční boj na život a na smrt. Reich, který prohrává, se uchyluje k myšlence vraždy. Ta se musí plánovat v gigantickém a přesto vysoce intuitivním měřítku. Pro její úspěšné provedení jsou podstatné instinkty a spolupráce telepata taktéž I. třídy.

Hektické tempo vyprávění graduje skoro až k výbušnosti dynamitu. Je to sled rychlých sekvencí, kdy jediné slovo není nadbytečné. Zřetelná je strohost a transparentnost formy textu.
Patrná je divoká psychologická hra, která se neobejde bez důmyslné taktiky, strategie a neodmyslitelného blafování. Svým způsobem se hraje s otevřenými kartami a celé to tak trochu upomíná hazardní karetní hru pokr. Soupeři o sobě vzájemně vědí, též jsou si vědomi kartami, jimiž lze disponovat. Teď už jde především o to, kdo má silnější nervy a komu přeje více štěstí. Každá Reichova chyba se rovná anihilaci. A každé Powellovo selhání znamená uzavření případu i přesto, že vrah je znám.

Osm, pane; sedm, pane
Šest, pane; pět, pane;
Čtyři, pane; tři, pane;
Dva, pane; jedna!
Akcie, říká akcionář.
Akcie, říká akcionář.
Akce, dikce, fikce
A začala se lekce.
(Bester, A. Zničený muž. Přel. L. Makarský. Plzeň: Laser-Books, 2009, s. 49.)
Tato říkanka úspěšně Reichovi pomáhá dočasně a do jisté míry blokovat telepatické schopnosti jeho soupeře. Je to hon kočky s myší.

„Poslouchejte,“ Reich přistoupil až k němu a začal nad ním nesouvisle vykřikovat. „Na odplatu jsem čekal léta. A vy mě chcete okrást jidášským polibkem. Musí se kvůli vraždě nastavit i druhá tvář? Jestli ano, obejměte mě, bratře vrahu! Polibte svou smrt! Naučte se smrt milovat. Učte se, co je to zbožnost a hanba a krev a… Ne. Počkat. Já,“ Reich se zarazil a potřásl hlavou jako býk, který chce setřást jařmo deliria.
(Bester, A. Zničený muž. Přel. L. Makarský. Plzeň: Laser-Books, 2009, s. 65.)
Tato scéna nás zavádí do okamžiku těsně přes spácháním vraždy D’Courtneyho Benem Reichem.

V druhé půlce knihy se styl po jistou dobu stává progresivnějším než doposud. Uhání vpřed bezmála raketovým tempem. Powell kontra Reich svádí boj o náhodného svědka vraždy. Ocitáme se na Marsu, pak na Venuši a zase zpátky na Zemi.
Nakonec pátrání a usvědčení končí zdánlivým patem. MOJŽÍŠ – počítač-soudce – uzavírá případ pro nedostatek důkazů. Reich je nevinen. Ale jak jsem se zmínil již výše, nic není takové, jak se jeví.
Průvodcem od začátku až dokonce je Muž bez tváře – Reichův pomyslný Damoklův meč.
Závěr knihy pak připomíná těžký psychotický záchvat. Psychiku Bena Reicha plně pohltila psychóza. A psychóza není jen určitým stavem mysli. Je to zvrácená a deformovaná realita, jejíž struktura je striktně logická. Nikde v ní nenarazíte na sebemenší chybičku. A právě tato dokonalost je choromyslná. Jde o průvodní znak nemoci. Skutečnost jako taková je chybami doslova tvořena.
Z toho by se dalo vyvodit, že absolutní normálnost je spíš patologickým jevem.

Na Zničeném muži, který je proměnlivý a předem zhola nevypočitatelný, skrz naskrz prosycený bytostnou improvizací, je vynikající vyvrcholení spočívající v metafyzickém rozměru celé knihy. A právě to z ní činí vskutku mistrovské dílo nebývalé kvality a nebál bych se užít slova geniální.
Příběh je uzavřen poeticky – LÁSKOU – a já vám ho, alespoň za sebe, mohu jen vřele doporučit. Kniha vám neposkytne ani chvilku oddechu a po celou dobu vás udrží v napětí a v očekávání toho, co bude následovat dál.

Knihu Zničený muž vydalo nakladatelství Laser-Books