Recenze

Zatmění je čtvrtým a prozatím také posledním dílem spisovatele Borise Starlinga, jehož předešlé knihy se pokaždé staly bestsellerem. Ačkoliv většina kritiků uvádí, že se jedná o nejlepší Starlingův počin, čtenáři jsou spíše rozpačití…

Hákový kříž ve světle vybarveném kruhu, ve kterém se kroutí spirála, v dolní části přebalu jako by říkal, že držíte v rukou román odehrávající se za druhé světové války. Nenechte se však mýlit, není tomu tak. Děj je vsazen do období, kdy světem zmítá studená válka, do roku 1952.

Celý příběh je rozdělen do šesti dnů prolezlých hustou mlhou, která brání běžnému londýnskému životu – není vidět na krok, špatně se dýchá, doprava kolabuje. Ve čtvrtek 4. prosince přijde na oddělení vražd Nového Scotland Yardu oznámení, že byla nalezena v řece Long Water mrtvola muže. Jak později zjistí inspektor, jemuž byl případ přidělen, šlo o mladého vědce, který se krátce před svou smrtí chlubil, že je vlastníkem objevu, jenž změní svět. Proč a jaké okolnosti si vyžádaly mladíkův skon? Na tuto nelehkou otázku hledá odpověď vyšetřovatel Herbert Smith, bývalý člen MI5. Postupné odkrývání souvislostí jej zavedou až do Třetí říše (proto ona svastika), kdy život rozhodně nebyl růžový…

V průběhu děje se čtenář více dozví nejen o hlavní, ale také o dalších postavách, které jsou pro příběh nezbytné. Nejvýraznější z nich je zrakově postižená Hanna, s níž se Herbert Smith seznámí ihned na počátku celého případu a provází ho po celý zbytek knihy. Již od jejich prvního setkání je bohužel jasné, jakým směrem se jejich vztah bude ubírat.

Není jednoduché se do Starlingova díla začíst. Několik prvních stránek je chytlavých, ale o pár listů dále tolik důležitá poutavost chybí. Nutit se do čtení není nic příjemného a přináší to s sebou obrovskou vlnu zklamání, zvláště po skvělých zážitcích z předešlých autorových knih. Příběh opět nabude na zajímavosti za necelou polovinou, někteří z vás si možná u jedné pasáže popláčou, což není u dobrodružné literatury obvyklé.
Nejistotu vyvolává také závěr. Vygraduje tak neuvěřitelným způsobem, až je to spíše na škodu a může působit i absurdně. Na druhou stranu se však čtenář dočká zajímavého vyústění, jakého by se ani ve snu nenadál.

Nesmím opomenout na velké díky patřící Petru Štádlerovi, který se chopil překladu. Ponechal originální názvy ulic, parků apod. – zde by počeštění opravdu nebylo na místě. Malý okamžik mi dělal problémy překlad Nový Scotland Yard, ale nakonec jsem uznala, že slovíčko „new“ přese rty přechází ztěžka.

Byla bych nerada, kdybyste si mysleli, že knížku odsuzuji, to vůbec ne. Možná právě vám se bude Zatmění líbit ze všech dosud vydaných děl Borise Starlinga nejvíce a vydobude si tak čestné místo mezi vašimi ostatními oblíbenými knihami. Pokud se tak stane, získáváte můj obdiv, neboť nikoho kolem mne Visibility neuchvátilo.

Na úplný závěr mi dovolte uvést malou ukázku týkající se mlžného oparu, který čtenáře provází po celou dobu četby…

Když před sebe natáhl ruku, prsty se mu ztratily z dohledu a Herbert měl dojem, jako by mu mizelo vlastní tělo. I z pouličního osvětlení zbyly jen mdlé uhlíky.
Ještě jeden krok do všeobjímající mlhy a možná jej celého pohltí a vyplivne v jiné časoprostorové dimenzi.
Nevyplivla, samozřejmě že ne. Ale klidně mohla. Během několika vteřin se Herbert ztratil. Z ulice, kde bydlela Hanna, to k sobě domů neměl vůbec daleko – možná kilometr, i když člověk šel delší trasou po Shaftersbury Avenue a Piccadilly –, ale jakmile poprvé zabočil, už neměl ponětí, kde se nachází nebo kam míří. (str. 129)

Román Zatmění vydalo nakladatelství Domino