Recenze

Nikdo nikde je příběh dívky s poruchou autistického spektra. Příběh byl poprvé vydán v 90tých letech, kdy kolem autismu panovala řada předsudků i ze strany odborníků (dříve udávaná příčina nemoci zněla „chlad středostavovské matky“). Autorka, Donna Wiliams,  napsala několik knih, je zpěvačkou, skladatelkou, textařkou a scénáristkou. Vystudovala učitelství a je poradkyní v oblasti poruch autistického spektra. V dospělosti jí byl diagnostikován autismus. Donna píše o tom, jak zachránila svoji vlastní duši „ze skládky odpadu a vyvedla ji na cestu vlastního svobodného rozhodování“ a díky knize se odstřihla od svojí ztracenosti.

Dalo by se říci, že dnes je tato kniha jednou z prvních, po které sáhnou rodiče dětí, jejichž chování se v určité etapě života začíná vymykat určitým měřítkům vývoje. Rytmické kývání ze strany na stranu, rozbíjení skel, trhání papíru, lízání cizích předmětů, podivné reakce, nemluvnost, odmítání doteku...Můžeme pochopit, co prožívá člověk s poruchou autistického spektra nebo jeho rodina? Kde je hranice mezi nevhodným chováním a nemocí? Pro neznalé problému musí být tato hranice těžce definovatelná.

Autismus si většinou  spojujeme s Dustinem Hoffmanem a jeho postavou ve filmu Rainman. Jenže poruch autistického spektra, je celá řada. Autismus je porucha vnímáním a „důsledkem poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Nevyhodnocuje správně informace, které k němu směřují a reaguje někdy nezvykle na běžné podněty” – tolik definice z www.autismus.cz. Tato porucha souviset s problémy jako epilepsie, hyperaktivita, aj. Jde tedy o složitý problém, říká se, že nejsou dva autisti se stejnými projevy. U rozklíčování problému jde tedy o štěstí na specialistu, který poruchu rozpozná. Psychiatrie, neurologie, foniatrie, aj. místa. To je jen střípek toho, co rodiče absolvují se svým dítětem.

Zvláštní, jak díky Donně vidím, že existují i jiné druhy komunikace. Komunikace oproštěná od slov, řeč smyslů. Možná ona udávaná „citová plochost“ je jen darem v jiné podobě. Vždyť vnímat barvy, čísla, materiály, může být vlastně opravdovější zážitek, než večeře s „cool týpky“ v 5ti hvězdičkovém hotelu. Kolik z nás může říct, že se během dne zastaví a vnímá vůni vzduchu, šustění křídel holubičky v letu nebo odlesky rozbitých sklíček na vozovce?
Donna si musela pomoci sama, nejprve musela nalézt onu vůli něco změnit. Musela se vzdát svého obvyklého emočního rámce. Musela se bolavě vracet minulostí, přehodnotit vztahy v rodině. Rozloučit se s dalšími osobnostmi své duše. Willie, Dolly a Carol byli jakousi náhražkou za vlastní jednání. Vlastně se Donnin svět skládal z jakýchsi střípků, které ona sama ukrývala hluboko „do kredence“.

Ve filmu “After Thomas”, vidíme, jak úplná maličkost změnila existenci celé rodiny. Rodiče unavení péčí o “jiné” dítě dostali šanci udržet svůj vztah a chlapec dostal životní šanci – stát se “vysoce funkčním”, běžně fungujícím klukem. A co je krásné, vystudovat a zvrátit tak počáteční rány osudu ve svůj prospěch. Stačilo málo, dobrý nápad, naděje a šikovný odborník. A to je přesně to, co přeji všem rodičům nemocných dětí.

V naší společnosti, kde začíná stáří 30tkou, bude zřejmě velmi těžké zrovnoprávnit lidi s jakýmkoliv handicapem. Proto vítám opětovné vydání knihy jako šanci lépe porozumět pojmům jako dysfázie, existenční úzkost, ad. Neříkám, že tohle je kniha pro každého, to není.  Je to kniha pro toho, kdo vidí krásu v odlišnosti, kdo si všimne prstem vykrouženého srdce na špinavém okně automobilu.

Knihu Nikdo nikde vydalo nakladatelství Portál