Recenze

Fenoménem smrti se Jan Balabán v různých podobách zabýval už ve svých dřívějších knihách. Jako by ho téma, které tak často a rádi z našich životů záměrně odsouváme, neustále přitahovalo a snad právě všeobecným přehlížením o to víc provokovalo. V novém – a jak bohužel víme, posledním – románu se smrt stala dominantou, z níž je možné, pokud ne přímo nutné, shlížet na vše ostatní.

Balabánovu poslednímu dílu bude už asi nevyhnutelně přivlastňováno něco navíc, něco, co překračuje jeho umělecké rozměry. Skutečnost, že autor zesnul doslova pár dní po dokončení svého rukopisu, který se tak důvěrně zaobírá smrtí (k tomu na den přesně šest let po úmrtí svého otce), může u mnohých zavdávat příčinu ke spekulacím o jeho zvláštních předtuchách a předjímavosti. Možná mu také dodá odér jakési mystičnosti a snad povyroste jeho klíčící kult. Uvidíme. Balabánův román Zeptej se táty však dozajista obstojí sám o sobě.

Hlavním hrdinou knihy Zeptej se táty je překladatel a příležitostný spisovatel Emil Nedoma. Tato postava, jejíž biografické údaje mimochodem vykazují řadu shodných bodů s Balabánovým životem, byla načrtnuta a v různých momentech představena v povídkových souborech Možná že odcházíme a Jsme tady. Nyní se s Emilem setkáváme po smrti otce, kdy si zpětně prochází svůj vztah s ním. Jeho přesvědčení, že otce znal, třebaže si nebyli úplně blízcí, je rozvikláno několika difamujícími dopisy náboženského fanatika, otcova bývalého přítele, který exaltovaným jazykem obviňuje starého Nedomu z úplatnosti. Ve své lékařské profesi údajně podlehl vábení nebo tlaku minulého režimu a svým vlivem na sestavování pořadníků nevyléčitelně nemocných zapříčinil smrt několika lidí. Emil, který hned samozřejmě odmítne všechna nařčení, je přece jen nahlodán určitými pochybnostmi a chtě nechtě musí rozvažovat a ptát se. Ve vrcholné scéně knihy se jako obhájce účastní procesu svého otce. V kafkovsky absurdním řízení bez soudce (šéfa justice), které je evidentně ,,jen“ snem, je Emil nucen za spícího otce odpovídat v první osobě a čelit hrotům obžaloby. Přestože se ve výslechu rozkryje řada nejasností ohledně otcova působení „v systému, na jehož nastavení neměl žádný vliv“, jeho vina prokázána není a „případ Lid versus Jan Nedoma se odkládá na věčnost“.

Emil, jemuž podle vlastních slov nezbývá než věřit v otcovu nevinu, není jediným potomkem centrální postavy. Jeho starší bratr Hans a cukrovkou nemocná sestra Kateřina jsou rovněž obtěžováni kousavými dopisy, a tak se ani oni nevyhnou nelehkému zpytování; Kateřina se jde dokonce přeptat na otcovu minulost jeho kolegy. Všichni sourozenci jsou zároveň rodiči, a tudíž se – zejména v případě Emila a Hanse – dále násobí ztvárnění zásadního imperativu, jímž je kniha pojmenována. Velkolepě je vylíčena hádka Hanse s bouřícím se synem – bezmála létají talíře; v tragikomickém duchu zase vykládá Emil svému Markovi o tom, jak dědovi do nemocnice přivezli komunistického papaláše Papulu, kterého se kolegové zdráhali léčit a který nakonec zemřel na otravu svými vlastními tělesnými zplodinami.

Nikoli nezajímavé jsou rovněž epizodní osudy vedlejších postav: manželka nebožtíka Marta Nedomová se potýká s prázdnem po svém muži („Společné mizelo a černý obdélník se šířil a hrozil, že se stane čtvercem…“), utrpení narkomanky Johany („Nikdy se tam nevrátím, do té díry ve dvacátém patře v paneláku, kde nejsou žádní lidé, je to jako včelí plástev, kterou vyžraly larvy motýlice, jak mi to ukazoval děda, ach fuj, dědečku můj mrtvý, zachraň mě, červy prolézají panelem a já jsem tu v bytě, to není byt, to je hromada odpadků, to je vyteklý hajzl, to je moje prdel od hoven, to je moje kunda od krve a on mě v tom nechá.“), profesora češtiny Šrámka, jenž podvracel režim prostě tím, že dobře učil češtinu („… přesně zvolené ukázky byť jen z povolených dobrých autorů berou dětem jednou pro vždy schopnost věřit ideologickým žvástům, které se dle usnesení strany měly stát vlastním obsahem jejich vzdělání.“) a dalších.

Balabánův román rezignuje na jakékoli výraznější formální členění. Jednotlivé kapitoly jsou od sebe odděleny jen nenápadným grafickým znakem, naprosto jsou odstraněny uvozovky přímých řečí. Potřebné informace se dovídáme bez jakýchkoli alarmujících optických signálů (pouze nemálo kontextových a intertextových citací je odlišeno kurzívou) z čistě plynoucího textu. Vyprávění je dynamizováno častými proměnami perspektiv, kdy se vypravěč v třetí osobě častokrát subjektivizuje polopřímými větami, vedle toho je příznačný kontemplativní vnitřní monolog obracející se v typicky balabánovské, někdy poněkud mentorské polohy v du-formě: „To, k čemu směřuješ, ač je to v budoucnosti, tě určuje a jaksi staví a buduje už teď.“ Ani plynutí času není lineární: do přítomné narace se vsouvají vzpomínky, zpětné záblesky, představy a sny.

Přemýšlení Nedomových ovšem nezůstává pouze jednosměrné; úvahy o otci iniciují také bilanční tázání směrem k sobě, ke způsobu a smyslu vlastního života. V mnoha variacích spolu s postavami hledáme, ,,jestli celý ten život, kterým se plazí jako vojáci v blátě pod ostnatým drátem, není marný. Jestli to pálení a svírání jednou přejde.“ Vše je v různé intenzitě prodchnuto protestantským, respektive evangelickým vyznáním; mnohokrát jsou zařazeny známé odkazy či parafráze obdobných (nebo alespoň zdánlivě obdobných) biblických výjevů a citací odpovídajících aktuálně pojednávaným situacím. Hans po zmíněné hádce ve své představě zahlédne svého syna, jak visí probodnut Jeroboámovým kopím jako biblický Absolón, odvykající si Johana je zase inspirována příběhem Máří Magdalény, zapšklý pomlouvač Wolf podle Hanse nemůže být označován jako „ten člověk“, neboť „to zní jako ten prorok, za kterého chtěli někteří židé považovat Ježíše“. Aluze na křesťanské reálie jsou hojně roztroušeny i v méně nápadných subtilnostech, je jen na pozornosti a zkušenosti čtenáře, kolik odhalí.

Zeptej se táty je komplexní román, jenž se nevyčerpá při prvním přečtení. Jan Balabán, oceňovaný především jako povídkář, se jím zařadil po bok nejlepších současných českých romanopisců. Věčná škoda, že vrchol díla je zároveň jeho definitivní tečkou.

Román Zeptej se táty vydalo nakladatelství Host v roce 2010