Recenze

V knize Brisingr se již potřetí setkáváme s osudy Dračího jezdce Eragona a jeho dračice Safiry. Ačkoliv měl být dílem posledním, ukázalo se, že autor rozpředl příběh do sítě širší, než se zdálo. Nezbývalo tedy, než rozdělit vyřešení příběhu na díly dva.

Mohlo by se snad zdát, že si Christopher Paolini libuje v prázdném „tlachání“ a tím se zbytečně rozšiřuje obsah knihy (od prvního dílu se nedostal pod 480 stránek). Opak je však pravdou. Právě detailní charakteristiky postav, popisy krajiny a průběhu dění zvyšují dějovost a napětí díla. Názornou, ačkoliv ne zrovna příjemnou ukázkou je zkouška Dlouhých nožů, ke které vyzve královnu Nasuadu velitel Fadawar. Při čtení těchto řádků máme pocit, že stojíme přímo ve stanu, kde se zkouška odehrává, a s každým zářezem na Nasuadině předloktí nás znovu zamrazí. A když jí pak Fadawar vzdává hold jako vítězce a vládkyni, je to i náš pocit štěstí.

I přes to, že zrovna tato ukázka je poněkud krvavá, si dílo zachovává od explicitního násilí zdravý odstup. Právě třetí díl, který velmi intenzivně spěje k rozhodující bitvě, je z velké části vyprávěním o soubojích, přepadech, dobývání, ale i tak nezanechávají krvavé scény pocit odporu nebo znechucení. Paolini dokáže bitvu podat způsobem, který se sice nevyhýbá reáliím rozsekaných těl, umírajících a zbraní potřísněných krví obětí, ale zároveň má v sobě jistý druh vkusu a estetiky. A spolu s tím také zdůrazňuje nehumánnost toho počínání. Jeho postavy vědí, že musí zabíjet, aby samy přežily a zachránily bezpočet dalších, ale přesto je pronásledují výčitky svědomí a noční můry.

V tomto díle se také, snad k vyvážení válečného napětí, opět objevuje jistá romantika. Roranovi s Eragonem se podaří zachránit Katrinu, kterou si Roran později v táboře bere za ženu a se kterou čeká dítě. Eragon se dovídá, kdo byl jeho skutečným otcem, a další příběhy ze své minulosti. O velké lásce Broma k Murtaghově matce, o jejím útěku od Morzana, tajném porodu v Carvahallu…

Vrcholem celého díla (a také důvodem ke zvolenému názvu) je ovšem noc, kterou Eragon se Safirou stráví v domě kovářky Rhunön. Během ní se z posledního kusu nalezené zářoceli zrodí nový meč Jezdce. Podrobný popis čerpal autor, jak sám uvádí, z knihy o japonském umění výroby mečů. Jakkoliv se může toto téma a zdlouhavý proces zdát nezajímavé, nedovolí, aby se čtenář odtrhl od knihy. Od prvního zahřátí zářoceli až po závěrečné vypálení jména do meče jsme napětím téměř bez sebe, zda se dílo podaří a jak dopadne. A ve chvíli, kdy meč po vyslovení svého jména vzplane, se dostavuje pocit, jako by nám do rukou položili právě narozené, zdravé, krásně dítě.

Stejně jako předchozí díly i Brising končí jakoby uprostřed děje. Feinster je dobyt, Oromis padl v bitvě u Gil’eadu, Eragon se Safirou opatrují Glaedrovo srdce srdcí a… kniha končí. Ačkoliv je děj natěsnán do několika málo dnů (na rozdíl od předchozích dílů), máme pocit, že jsme s našimi hrdiny prožili roky a s posledním řádkem se dostavuje podivný smutek. Opět je musíme opustit.

Román Brisingr vydalo nakladatelství Fragment.


Čtěte také:

Christopher Paolini

Eldest – červená kniha: staň se tím, kým máš být

Eragon, modrá kniha – dobrodružství začíná