Když se splní i to nejbláznivější přání

Recenze

Vytvořeno 17. 10. 2013 3:00

Autor: Lenka Martinková

Před více než sto lety vyšla kniha Pět dětí a skřítek, kterou se inspirovala známá britská autorka dětských knih Jacqueline Wilsonová při psaní příběhu Čtyři děti a skřítek. Už jenom samotný název knihy tuto podobnost potvrzuje. Je na tom něco špatného, nebo autorka potvrdila originálnost svých knih na sociální témata?

Ros, Ribbie, Smash a Maudie jsou nevlastní sourozenci, kteří se sejdou na prázdninách v domě otce prvních dvou jmenovaných a matky zbývajících. Na popud Davida – hlavy rodiny – vyrážejí do staré pískovny na piknik, přesně tak, jak to za svého mládí dělal on. V podstatě se změní jen nepatrné množství věcí – pískovna se zmenší a čtveřice dětí pří hře narazí na podivnou bytost připomínající opici.

Jen Ros pozná, že je to skřítek Psamiades, pohádková postava vystupující v právě rozečtené knize Pět dětí a skřítek. Tak začíná úžasné prázdninové dobrodružství, ve kterém se plní všechny sny a hlavní hrdinové jsou najednou jako noví lidé. Láska a přátelství jsou všemocné.

Každé z dětí má nějakou svoji význačnou vlastnost. Zatímco Ros je nenapravitelná knihomolka, což ovšem není myšleno nijak hanlivě, nýbrž jako diagnóza, o jejím rodném bratrovi by se dalo mluvit jako o zvířecí mámě v pánském provedení. Smash a Maudie jsou dokonalé protiklady. O první z nich se nedá mluvit jinak než jako o protivném, nevychovaném a nevychovatelném frackovi, Maudie je roztomilá hodná holčička, kterou si musí všichni na první pohled zamilovat. Těžko něco říct o Psamiadovi. Nejdůležitější je jeho věk a události, které za tu dobu prožil. Jde o vznešenou bytost milující klid a slušné chování, která je alergická na vodu. Podobně těžké je nějak specifikovat rodiče. V příběhu tvoří jen jakési pozadí, nedá se mluvit o nějaké důležité roli ani vývoji jako u ostatních postav.

V realitě se objevují pouze dvě místa: stará pískovna obývaná Psamiadem a dům, ve kterém jsou děti na prázdninách. Zatímco jim však Psamiades plní přání, čtenář má možnost prohlédnout si Londýn. Spolu s Ros se dostane také do chudobince z doby vzniku knihy Pět dětí a skřítek. Po každém splněném přání následuje epizodka, ve které si mohou hrdinové svůj sen užít. Zůstává však otázkou, zda všechna přání dopadnou dobře.

Autorka – podobně jako ve většině knih – řeší sociální problém z pohledu dítěte. Tentokrát jde o rozvod rodičů a nevlastní sourozence. Kniha tím nabývá, je rozvláčnější a čtivost se ztrácí. Příběh má necelých tři sta stran a které dítě dokáže s požitkem přečíst tak dlouhý text?

Ukázka z knihy:

„Nemusíte se ničeho bát. Je po nebezpečí! Bridget se spletla, chudinka. Musíš jí zavolat, Alice, jestli už se z toho vzpamatovala.“
(…)
„Chtěla vyluxovat pod Maudiinou postýlkou a viděla tam Robbieho zvířátka. Jak se lekla, myslela si, že to jsou krysy!“ řekl táta a třaslavě se zasmál. „Ukaž je Alici, Robbie.“
(…)
„Kousky umělý hmoty!“ řekl táta.
(WILSONOVÁ, Jacqueline. Čtyři děti a skřítek. Praha: BB/art, 2013. s. 220.)

Knihu Čtyři děti a skřítek vydalo nakladatelství BB/art