Básník o básníkovi

• 

Recenze

Vytvořeno 28. 3. 2011 2:00

Autor: Marek Lollok

Ve čtyřsetstránkové monografii nazvané Někde tady sleduje básník Petr Hruška životní a především umělecké osudy jednoho z nejvýznamnějších českých básníků Karla Šiktance. Materiálu k analýze měl ostravský autor požehnaně; Šiktancovo básnické dílo zahrnuje na dvacítku samostatných sbírek, navíc připočtěme nezanedbatelnou činnost novinářskou, tvorbu pro děti a práci scénáristickou. S důsledností, pokorou a vřelostí, kterou můžeme věnovat jen někomu, koho obdivujeme a s porozuměním profesního souputníka se Hruška Šiktancem probírá takřka řádek po řádku.

Život a dílo Karla Šiktance (nar. 1928) byly poznamenány událostmi dvacátého v míře nebývalé. Dá se říct, že situace a události tzv. velkých dějin vždy přímo určovaly podobu aktuálního díla. Třebaže Šiktanc nikdy nebyl zapáleným politickým agitátorem a ve svém díle většinou upřednostňuje před jednoznačnými poukazy ke stávající realitě přístup méně ,,dokumentární“ (čili zvnitřněný, náznakový a gnómický), nemůžeme nepocítit bytostnou provázanost jeho poezie se společenskými poměry a osobním stavem v příslušné době. Tak například traumatický zážitek z dětství prožitého v Hřebči u Kladna, kdy se Šiktanc dověděl o zlikvidování nedalekých Lidic nacisty, se později v textech projevuje opakovaně; přední roli hraje zejména v rozsáhlejší básni Heinovské noci (1960). Celá rozsáhlá kapitola s příznačným názvem Zaslechnout rozhovor všedního dne je pak věnována Šiktancovu působení v literárním časopise Květen, tedy v periodiku, které se svým nepolitickým náhledem na svět v dané situaci stalo ,,proti své vůli“ velmi politickým; tato nedlouhá éra (1955-1959) v živé interakci s generačními druhy Červenkou, Florianem, Holubem a Brucknerem silně ovlivnila Šiktancův autorský profil.

Ani umělec Šiktancova formátu se vzhledem k historickým souvislostem nevyhnul jistému hledání a tápání. První sbírky Tobě, živote (1951) a Pochodeň jara (1954) jsou ovlivněny poválečnou socialistickou euforií a dnes se po právu řadí k níže hodnocenému proudu budovatelské literatury. Podle Hrušky se však už tato díla z typického schematismu (frézismu) výtvorů sousedních vymykají a lze v nich vystopovat téměř všechny principy, které později nacházíme u zralých Šiktancových děl.

Karel Šiktanc je především básník slova. Touto zdánlivou banalitou je míněna skutečnost, že si Šiktanc vždy dával záležet nejen na tom, co říká, ale že velkou pozornost věnoval také tomu, jak něco říká. Z jeho básní snad více než obrazy vystávají zvuky, texty samy od sebe svádějí k hlasitému přednesu. Navzdory častým inklinacím k epičnosti v rozsáhlejších skladbách (viz Jakubská noc, Heinovské noci, Adam a Eva, Český orloj a další) je Šiktanc spíš zaříkávač než vypravěč. Mnohomluvný optimismus zmíněných dvou juvenilií velmi záhy střídá rozvaha a střídmost ve výběru slov, někdy ve sdělení dokonce mocně spoluúčinkuje ticho a nedořečenost. Připojuje se výrazný rytmus a melodie jazyka, rým není podmínkou. Abychom však nebyli na omylu – Hruška nás na to prakticky pořád upozorňuje – uvážlivým používáním Šiktancův jazyk nikterak neztrácí na svém bohatsví; jeho rozmanitost sahá od pozapomenutých archaismů po právě vynalezené novotvary, od prvků vycházejících z ústní lidové slovesnosti či slovesnost imitujících po výrazy expresivní a.

Za normalizace umlčený básník neoněměl. V oficiálních nakladatelstvích skartovaná či opakovaně odmítaná díla vycházejí v edicích samizdatových a exilových. Za nejlepší soubor z této doby, možná vrcholné Šiktancovo dílo vůbec, je považován Český orloj (v samizdatu 1974, v exilu 1980-1981, oficiální domácí vydání 1990). Ve složitě komponované skladbě tematizující čas – Petr Hruška podrobně mluví o několika rovinách: o času jednotlivce, času rodiny, času rodu, času vsi, času národa, o času lidstva, krajiny, přírody a vesmíru – v nejkomplexnější podobě vyvstává i další z hlavních Šiktancových příznačných témat, především otázky mysteriózní a náboženské.

Petr Hruška představuje Karla Šiktance srozumitelně, bez (rádoby)odborných figur; při popisu básníkova stylu se ve své ,,osobní studii“ nerozpakuje užívat průzračně jednoduché věty, jež přesně vystihují, co chce říct. Respekt, který k objektu zkoumání chová, nevede k pochlebující nekritičnosti; je vybudován na hoře konkrétních argumentů. Musí být pochváleno i to, že se Hruška nebál a nečekal s publikací své několikaleté práce do doby, kdy se básníkovo tvůrčí období uzavře. Kolikrát se stane, že se obšírnější pojednání o díle žijící významné osobnosti ,,pro jistotu“ odkládá, až se třeba úplně opomene. A že Karel Šiktanc i po osmdesátce neřekl ještě poslední slovo je zřejmé – za svou poslední sbírku Nesmír (jíž Petr Hruška do své monografie nestihl zahrnout) je nominován na letošní cenu Magnesia Litera v kategorii poezie.

Ukázka:  ,,Verš dostává zejména ve sbírce Zaříkávání živých nápadnou velebnost a určitou archaičnost, jako když se kdesi v pradávnu vyhlašují zákonitosti univerza. Ale na pozadí této mytologické fatality se pak ostře, dramaticky rýsují konkrétní lidské postavy, jejich ,předmětná ubohost’, nedostatečnost a vzpínavost. Výsledek básně je potom nesmírně živý, plný tragických i groteskních obrazů a výjevů. V těchto sbírkách Šiktanc stvrdil jeden z nejdůležitějších rysů své poezie: jeho verš si už napořád podrží jakýsi stvořitelský, mýtotvorný charakter. Vždy znovu a znovu bude usilovat o to napsat svou vlastní knihu Genesis. Sklenout celostní oblouk světa s jeho základními živly nebo opsat kruh, v němž je uzavřen horoskop lidského života.“ (Hruška, P. Někde tady – Český básník Karel Šiktanc. Brno: Host, 2010, s. 127)

Knihu Někde tady – Český básník Karel Šiktanc vydalo nakladatelství Host