Recenze: Maurizio Viano – Pier Paolo Pasolini a jeho filmy

• 

Vytvořeno 28. 3. 2018 0:00

Autor: Jan Jaroš

Pier Paolo Pasolini (1922-1975) se vyznačoval širokým tvůrčím záběrem: je podepsán pod úspěšnými romány (česky vyšli např. Darmošlapové, Zběsilý život, Nečisté skutky), psal zamyšlení, úvahy i teoretické stati o povaze filmu (nalezneme je např. v časopise Film a doba). Filmu se věnoval i jako režisér. A právě tomuto segmentu jeho celoživotního odkazu se věnuje Maurizio Viano, rodilý Ital přednášející na americké Wellesley College – ostatně i jeho monografie o Pasolinim, v originále publikovaná již před čtvrtstoletím, je psána anglicky. Do češtiny ji pečlivě přeložil Václav Žák, jenž se v nakladatelství Casablance zasloužil také o její vydání, a opatřil názvem Pier Paolo Pasolini a jeho filmy (jen v tiráži je ponechán překlep Passolini).

 

Kniha spadá do edice Filmoví tvůrci, kde ji předcházely další významné publikace původní i přeložené (např. o Bergmanovi, Kieślowském, Peckinpahovi, Kurosawovi…), provází ji zasvěcený doslov sepsaný Zdeňkem Hudcem.  Podrobný je seznam Pasolinim režírovaných snímků, kde nalezneme i případné české názvy a datum uvedení v tuzemsku (bohužel chybí tituly, u nichž spolupracoval na scénáři). Zjistíme, že téměř všechny jsme mohli v Česku spatřit, ať již v regulérní distribuci (bohužel uvedení na DVD není registrováno) nebo na specializovaných přehlídkách, doplňuji, že kromě jihlavského festivalu dokumentárních filmů měl Pasolini retrospektivu i na Febiofestu. Oceníme, že původní soupis literatury obohatily jak zahraniční tituly v původním vydání neuvedené, tak české položky – včetně jediné tuzemské, v daném kontextu průkopnické monografie, kterou před třemi desetiletími sepsal Jan Bernard. Jen je škoda, že pominuty byly rozsáhlé recenze pozdních Pasoliniho děl ve Filmových listech, když byla uváděna v rámci klubového Projektu 100.

Viani v předmluvě, speciálně sepsané pro české vydán, připouští, že jeho práce mohla zastarat, protože právě módní metodologické postupy se mezitím posunuly jinam. Svůj přístup označuje za sémiotický a zdůrazňuje, že rovněž Pasolini sémiotický model vyznával. Upřesňuje, že „Pasoliniho myšlenka reality jakožto jazyka, v němž zastáváme pozici živoucích znaků, je mimořádně cenná.“  A zdůrazňuje, že ani obdiv k Pasoliniho tvorbě – literární i filmové – by neměl zastřít jeho případné nedostatky, omyly, bloudění či dokonce nezdary, ačkoli i skrze ně  a vyrovnáváním se s nimi slavný italský filmař postupoval vpřed.

Viani, než vstoupí do Pasoliniho filmů, se obšírně věnuje jeho dozrávání v podmínkách fašistického zřízení, prozkoumává jeho homosexuální orientaci, která posléze vedla i k vyloučení z komunistických řad, podrobně vysvětluje jeho teoretické koncepce, opírající se o saussurovský znakový systém. Protiklad mezi „langue“ a „parole“, tedy mezi jazykovým podložím a konkrétní promluvou, která z něho vychází, aplikoval na pohyblivé obrázky v tom smyslu, že první z termínů připodobnil k obklopující realitě a druhý k jejímu kinematografickému přetvoření.

Filmy samotné probírá Viani v chronologickém pořadí, upozorňuje na jejich vnější tvářnost i významy, které v nich byly odečítány. Aby se nemusel zdržovat osvětlováním syžetu, ke každému titulu připojuje stručný dějový nárys, od ostatního textu odlišený použitím bílého tisku na černém podkladu. Snadno vypozorujeme, jak se vyvíjel Pasoliniho styl: od (neo)realistických obrazů velkoměstského předměstí a jeho pauperizovaných obyvatel, kam lze zařadit filmy jako Accatone, Mamma Roma a vlastně i sociálně motivovanou verzi Ježíšova osudu Evangelium sv. Matouše či několik dokumentů, přechází k podobenstvím ovlivněným jak výbušnou situací na sklonku 60. let, tak zkoumáním styčných ploch mezi křesťanstvím a marxismem, a k adaptacím antických dramat (Král Oidipus, Médea), aby posléze zakotvil v erotikou prodchnuté Trilogii života, tvořené přepisy klasických literárních předloh (Dekameron, Canterburské povídky, Kytice z tisíce a jedné noci). Svou uměleckou dráhu předčasně zakončil šokujícím dramatem Salo aneb 120 dnů Sodomy, kde propojil De Sadovy sexuální fantazie s hrůzami nacistické nadvlády.

V této souvislosti lze jedině zalitovat, že množství krátkých či středometrážních Pasoliniho děl je pojednáno jako samostatně existující počiny, ačkoli byly zařazeny do povídkových kompletů, a tudíž sdílejí jakousi společnou koncepci toho kterého díla. Týká se to zejména povídky Tvaroh, začleněné do snímku Rogopag (nazvaného tak podle iniciál jednotlivých režisérů – Rossellini, Godard, Pasolini, Gregoretti) – ten se promítal i v českých kinech.

Viani rovněž připomíná ohlas, jaký Pasoliniho filmy probouzely, připojí potíže s úřady a cenzurou, dokonce soudní zákazy.  Ale také zmiňuje zájem uznávaných veličin uměleckých i vědeckých o jeho tvorbu (Alberto Moravia, Roland Barthes). Přesto byl Pasolini vystaven stále silnějšímu odmítání, obviňován z pornografie – teprve po jeho násilné smrti se jako by rozklenul všeobjímající obdiv. I Vianova kniha dokládá, že Pasoliniho odkaz, ať již k němu zaujmeme jakýkoli postoj, je stále inspirativní svou provokativností, jakkoli pramenila z autorova levicového (až komunistického) přesvědčení, vzdáleného ovšem klišé „socialistického realismu“, jakkoli byla mnohdy svázána s dobovými podmínkami 60. a 70. let, s jejich myšlenkovým kvasem, s očekáváními i zklamáními.

Název: Pier Paolo Pasolini a jeho filmy
Autor: Maurizio Viano
Překlad: Václav Žák
Doslov: Zdeněk Hudec
Nakladatelství: Casablanca
Rok vydání: 2017
Vydání: 1.
Počet stran: 408
ISBN/EAN 978-80-87292-40-2
Ediční řada: Filmoví tvůrci