Recenze: Odborná literatura

Ostře sledovaný Hrabal

1 1 1 1 1 (2 hlasů)
il

Bohumil Hrabal by nedávno oslavil sté narozeniny. S ohledem na to, že se jedná o jednoho z nejceněnějších českých spisovatelů vůbec, neprošlo toto výročí bez povšimnutí. V dubnu loňského roku se v Památníku národního písemnictví konala mezinárodní konference o Hrabalově díle a nakladatelství Mladá fronta pak pro své čtenáře připravilo hned tři literární projekty, které se zesnulého autora bezprostředně týkají. Prvním z nich je vydání kroniky Hrabalova života s názvem Hlučná samota.


knihaUrčité zklamání, že v rámci významného jubilea nedošlo na reedici devatenáctisvazkového kompletního Hrabalova díla, které vycházelo začátkem devadesátých let v Pražské imaginaci, kompenzuje vznik souboru To nejlepší z Bohumila Hrabala a především vydání první ze sedmi plánovaných knih vybraných spisů, které zájemcům představí alespoň část autorovy objemné pozůstalosti.[1]

Nás bude ale zajímat především zmíněná velkoformátová publikace Hlučná samota, která se pokouší dokreslit portrét Bohumila Hrabala prostřednictvím výboru archivních dokumentů, fotografií, ukázek korespondence, posudků a rukopisů. Kniha nese podtitul „sto let Bohumila Hrabala“ nikoli náhodou. Její kapitoly jsou strukturovány po jednotlivých rocích, počínaje autorovým narozením v Židenicích (tou dobou ještě vsi nedaleko Brna) v roce 1914, a shrnují v datech nejpodstatnější momenty Hrabalovy pozoruhodné životní dráhy. Vedle prostého textu, který často reprodukuje pasáže vybraných dokumentů, tvoří nezanedbatelnou část publikace přímé reprinty archiválií z prozaikovy pozůstalosti. Převážná většina těchto materiálů je dnes uložena v pražském Památníku národního písemnictví a je proto příznačné, že editory knihy jsou převážně tamní pracovníci.
 
Právě reprinty originálních dokumentů dělají z objemné publikace artefakt, k němuž se bude čtenář chtít navracet. Čtenářsky a badatelsky nejzajímavější jsou přetisky rukopisů a pracovních verzí Hrabalových textů. Mimo jiné jsou zde publikovány vůbec první dochované Hrabalovy básně ze třicátých let inspirované surrealismem. Naopak bez množství výjezdních doložek (z nichž často není ani poznat, kam a proč slavný prozaik cestoval) by se kniha pohodlně obešla. Ovšem daleko podstatnější výtkou k problematice přetisků je jejich grafické řešení. Některé strojopisy se při několikanásobném zmenšení pohybují na hranici čitelnosti a velmi často se navzájem překrývají, ačkoli je na stránce volné místo, kam by šla archiválie umístit bez výraznějších problémů (viz např. s. 123), nebo mizí pod ořezem.

Samotný text knihy se podobá kalendáriu, čemuž odpovídá i chronologické řazení informací, ale přílišné biografické strohosti čelí trojice editorů jednak výběrem informací, jednak také rozvedením těch opravdu zajímavých. Ocenit je třeba snahu doplňovat životopisné údaje i sledováním základních stylotvorných posunů v Hrabalově poetice pomocí úryvků z kritických a teoretických studií (čímž také autoři úspěšně čelí možnému nařčení z přílišného biografismu a pozitivistického přístupu). Některé zjevnější informace tohoto druhu – například fakt, že na přelomu 60. a 70. let přestává Bohumil Hrabal své texty opravovat a píše „na jeden zátah“ – uvádějí autoři sborníku i bez pomocí citací. K dobru jim lze také přičíst, že se jen málokdy dopouštějí hodnotících soudů, které do primárně literárně-historické publikace nezapadají. Struktura knihy k obhajobě kritického postoje zkrátka neposkytuje dostatečný prostor, což si lze uvědomit, když bez dostatečného odůvodnění čteme, že Slavnosti sněženek „nepatří k jeho [Hrabalovým] vrcholným dílům“.[2]

Za vůbec nejcennější považuji drobné střípky informací, které plasticky dotvářejí Hrabalův autorský mikrokosmos. Kde jinde by se čtenář mohl dočíst, že dnešní náměstí Bohumila Hrabala získalo své jméno díky subverzivní akci autorových přátel, kteří v roce 1988 opatřili proluku po domě Na Hrázi cedulkou s tímto názvem? Nebo že se spisovatel po obsazení země vojsky Varšavské smlouvy ukrýval před StB ve stozích slámy a přemítal o dílu Hieronyma Bosche? Tento postřeh se, jak předpokládám, zakládá na znalosti Hrabalovy korespondence. V této souvislosti mi šlo neodbytně na mysl, jaká je škoda, že citace a ukázky z dopisů prakticky končí v padesátých letech. Rozhodně by jejich zveřejnění mělo pro širší obec čtenářů větší přínos, než strohé údaje o rukopisech přijatých do nakladatelství a podepsaných smlouvách, které v kapitolách věnovaných době, kdy bylo konečně autorovi umožněno publikovat, působí poněkud monotónním dojmem a text zbytečně retardují.[3]

Publikace jako celek se snaží čtenáři vyjít vstříc tím, že sleduje nejen Hrabalův životaběh, ale komplementárně připomíná také důležité milníky společenského života. Výběrově prezentuje dobový kontext a paralelní umělecké cesty nejbližších přátel Bohumila Hrabala (Kolář, Marysko, Bondy, Boudník…), případně se věnuje potvrzeným i hypotetickým spojnicím mezi Hrabalem a vlivnými proudy v literárním myšlení (Kafka, Teige). Některé siločáry vedoucí k linii Hrabalova života však nejsou zcela dovysvětleny, což ztěžuje pochopení, čím si získaly místo v publikaci. Ve zmínce o úmrtí Jana Zábrany nebo Jana Skácela je alespoň uvedeno, že patřili k Hrabalovým přátelům, jakkoli jde o jedinou poznámku, která se v textu o obou básnících objeví, proč by ale měl recipient vést v patrnosti Bieblovu sebevraždu v roce 1951, zůstává záhadou.

Určitého rozšíření by si naopak zasloužily některé informace přibližující dobu, kdy se Hrabal pohyboval v takzvané šedé zóně a kulturní politická reprezentace k němu byla nucena zaujímat ambivalentní postoj coby k autoru povolenému, ale nijak zvlášť sympatizujícímu s režimem. Přestože si například můžeme přečíst celý odstavec o Chartě 77 a dobereme se také pozoruhodné zmínky o tom, že krátce po jejím zveřejnění je Hrabalovi telefonicky oznámeno, že byl bez svého souhlasu připsán pod Antichartu, nikde nenalezneme ani větu o tom, jak tuto věc prožíval či jak na ni reagoval. S ohledem na to, že byl Bohumil Hrabal aktivním podporovatelem undergroundových aktivit a autoři úmluvy patřili k jeho blízkým přátelům, bije tato „výpustka“ do očí.

S ohledem na to, že naděje na reedici Hrabalových sebraných spisů, uspořádaných Václavem Kadlecem, nakonec pohasly, je chvályhodné, že monumentální kniha suplující Hrabalův životopis dává alespoň nahlédnout, jak obtížný úkol představuje zorientovat se v autorově díle.  Nepoučený čtenář tak má možnost udělat si představu o tom, které z dlouhé řady titulů byly připraveny pro vydání v autorském uspořádání a které představují pouze výbory s rozličným kompozičním záměrem (takových vyšla za spisovatelova života celá řada). A hlavně si také můžeme z přiložených posudků utvořit obraz o komplikovanosti kritického hledání výchozího textu. I když pomineme, že původní rukopisy mají často několik paralelních pracovních verzí (jak známo, Příliš hlučná samota má mezi jinými i veršovanou podobu), je z dobových zpráv nakladatelských pracovníků zřejmé, že ne všechny redakční úpravy a škrty byly motivovány ideologicky. Text monografie můžeme tedy také úspěšně číst jako tázání po nejautentičtější podobě uměleckého díla.

Ale to jen tak na okraj. Hlučná samota není primárně vědeckou studií, ani textologickou kontemplací. Jde o odborně-popularizační spis, kterému dramatický Hrabalův život dodává na poutavosti (a naopak, chtělo by se dodat). Kniha bez větších příkras ukazuje jak literátovy slabiny, resp. drobné ústupky režimu, tak v nemalé míře Hrabalovy ctnosti, mezi něž patřila především podpora kolegů-autorů, kteří se v době normalizace ocitli na černé listině. Výtky shrnuté v předchozích odstavcích jsou pokusem o důkladnější kritiku, ale publikaci samotné jsou spíše drobnou vadou na kráse. Její hlavní přednosti tím zůstávají neumenšeny. Je zřejmě naivní si myslet, že by kniha „dokázala přilákat k autorovu dílu ty, kteří dosud neměli příležitost se s ním podrobněji seznámit,“ jak uvádějí autoři v úvodu.[4] Zcela jistě však Hlučná samota potěší zájemce o hlubší obraz Bohumila Hrabala a svou výpravností předčí drtivou většinu jiných biografických projektů.

KOTYK, Petr; KOTYKOVÁ, Světlana; PAVLÍČEK, Tomáš. Hlučná samota. Praha: Mladá fronta, 2014. ISBN 978-80-204-3279-7.
[1] První svazek Vybraných spisů vydala Mladá fronta v prosinci 2014 pod názvem Povídky a obsahuje stěžejní texty 60. let (Perlička na dně, Pábitelé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet a Morytáty a legendy.)
[2] Viz s. 158.
[3] Některá data tohoto druhu jsou navíc zřejmě omylem (?) redundantní. V kapitole věnované roku 1967 například čteme, že 22. června Hrabal podepisuje smlouvu na knihu Výbor z novel a próz a posléze k 3. červenci totéž.
[4] tamtéž, s. 5.

 

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Tři metry vášně

    Ode dneška soutěžíme o knihu Tři metry vášně z nakladatelství Motto. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení