Recenze

Na stole mi leží kniha Divoká planeta, kterou jsem si z Fragmentu nechala poslat na recenzi. Jak takovou publikaci uchopit a nepsat nesmysly o přírodních scenériích a dobrodružných výpravách?! Nechávám to pár týdnů uležet. Prozatím prohlížím fotky zvířat společně se synem. Nejvíc se mu líbí krokodýl, který má v tlamě zebru, chce tuhle scénu vidět pokaždé, když sahám do knihovničky. A pak rána, bim. Dostávám hlavičku jak od Pelého. Kniha evidentně probudila v našem synovi představu, že je krokodýl, a bez varování na mne (zebru) zaútočil. Proč já? Asi takhle nějak funguje přirozený výběr podle Petra Slavíka a Václava Šilhy.

Divoká planeta je soubor fotografií řazených do 3 částí – Lovci a kořist; Tlupa, stádo, smečka; Křídla. Snímky mají vlastní historii, vznikaly v průběhu několika let. Na stránkách knihy se tak můžeme setkat s gepardicí Čitou z rezervace Masai Mara, s novým pohledem na hyenu skvrnitou nebo příběhem šimpanzů na “ostrově zlomených srdcí”. Kniha je vytištěná na kvalitním papíře (který odolal i tlapkám od pudinku), autoři dávají poznat pozadí fotografování jednotlivých snímků v rejstříku (obsahuje údaje o místě focení a jakýsi “mikropříběh”).

Johannes Itten říkával svým studentům: “Jestliže dokážete vytvořit mistrovské dílo bez teoretických znalostí, potom tvořte bez teoretických znalostí. Když to ale nedokážete, musíte si teoretické znalosti neustále osvojovat.” (Freeman, M. Očima fotografa: kompozice pro lepší fotografie. Zoner Press, 2008, s. 6.) Rouhačská myšlenka mi bloudila mozkovými závity. Přece to nemůže být taková věda. Vyfotit skuhravého ptáka. Však fotím desítky, občas stovky fotek týdně. Když si straka sedla na větev stromu před naším oknem, kam chodí odpočívat mezi přelety nad střechami domů v naší čtvrti, zaujala jsem “číhací” místo. Snažila jsem se přesně hodinu a půl. Udělala jsem hodně fotek bez straky  (uletěla) a jednu, kde sice sedí na větvi, ale vystrkuje na mne zadeček. Pochopila jsem, že fotit zvířata ve volné přírodě není jen o kvalitním fotografickém vybavení a znalosti terénu. Je to převším nadšení, které pomáhá překlenout hodiny čekání, je to také maskování a je to pokora...

Mohou vidět dva fotografové divoké přírody svoje objekty rozdílně? Petr Slavík a Václav Šilha se liší svým temperamentem a značkou fotografické techniky. Co je spojuje? Nevměšování se do přirozených dějů, touha být “při tom”. Petr Slavík, jehož myšlenka zaznívá v názvu článku, nazývá svoje cestování tuláctvím. Jeho fotografie byly představeny na několika autorských výstavách: “Vzpomínky na Afriku”, “Ztracený svět” nebo na benefičním večeru “V tropech tří světadílů”. Petr Slavík jen nepozoruje, ale prožívá. Mluví o tom, že sebelepší fotograf nedokáže zachytit pachy, chutě, vůně, že v každém z nich je kus malého kluka toužícího po volání dálek. Jeho snímek “snovače oranžového” mi asi zůstané v paměti navždy. Drobný ptáček pracuje na stavbě hnízda. Podle našeho syna je to pták “máma”...

Na snímku medvěda hnědého, který na řece Brooks chytil lososa, chápu kouzlo “přírodní” fotografie. Losos krvácí a jeho zděšené rybí oko nám dává znát, že poznává svoje poslední minuty života. Autor tohot snímku, Václav Šilha, pracuje v tandemu s manželkou Olgou, která vytváří texty, pořádají také specializovaná fotografická safari např. v Keni, Botswaně nebo Aljašce, kde si mohou účastníci vyzkoušet práci fotografa divoké přírody. V roce 2006 získal Václav Šilha druhé místo v rámci novinářské soutěže Czech Press Photo za fotky orlů bělohlavých. Kromě autorských výstav vystavuje v rámci společných projektů jako např. “Afrika očima českých fotografů” nebo putovní výstava magazínu Lidé a země (2007).

Oslovila jsem oba autory v minirozhovorech, které mají dotvořit atmosféru jejich společné práce na publikaci Divoká planeta. Petr Slavík a Václav Šilha mi vyšli vstříc, i když jsou pracovně velmi vytížení. Děkuji jim za jejich vstřícnost a přeji šťatné návraty z expedic, kam se oba (opět) vydávají.  A vám ostatním přeju dobrou ruku při volbě rolí, když si budete hrát se svými dětmi.

Co pro Vás znamená příroda?

P. S.: Příroda je pro mě útěk do života. Ve městech jeho intenzitu tak necítím.

Kolik úsilí stojí za jednou fotografií plachého zvířete?

V.Š.: Musíte o zvířatech, která chcete fotit, něco vědět. Musíte se za nimi někam dopravit a musíte mít čas a trpělivost. Asi lepší slovo než úsilí je možná určitá zarputilost. To ale musí mít každý, kdo chce udělat něco pořádného.

Jste při focení vždycky trpělivý?

P.S.: Musím se do toho hodně nutit. Čekání na místech s otázkou přijde, nepřijde (většinou nepřijde, smějící se smajlík) je pro mě pohroma. Bohužel to bez toho nejde. Ale v okamžiku, kdy se fotografované  zvíře objeví, nemám problém ho sledovat celé hodiny. Proto mám rád africká safari, jste vlastně stále v pohybu a objektů k focení je dostatek.

Jaké emoce prožíváte, když se chystáte na další "výpravu"?

V.Š.: Vždy doufám, že tentokrát si přivezu životní fotku (další smějící se smajlík).

Který druh zvířete, které jste zachytil na fotkách, tipujete na vyhynutí v nejbližších letech?

P.S.: Žádné, doufám. I proto se v posledních letech zaměřuji právě na tyto druhy a spolupracuji na projektech na jejich záchranu. Svět se začal zajímat o práci Dian Fossey, až když otiskl NG fotografie Boba Campbella, kde je Dian s gorilami. Fotografie má v tomto ohledu obrovskou moc. Když přivezete fotky nártouna filipínského, na kterých vypadá jako roztomilý plyšák, a pod fotku napíšete, že mu hrozí vyhynutí, vzbudí u lidí emoce. A to i u těch, kteří do té doby neměli ani páru, že existuje..

Co je Vaše asociace na "přirozený výběr"?

V.Š.: ... asi příroda?

Divoká planeta je kniha, která může poskytnou mnohé, napětí, vůni dálek, obdiv k zákonům přírody a take zabavit vaše děti. Vyplatí se ji mít pro chvíle relaxace v letním odpoledni nad melounem nebo jako pěkný dárek kamarádům. Všem amatérským fotografům může dodat odvahu. Když se někdo nebojí nosit těžké fotopřístroje v pralese, proč bychom se my ostatní měli stydět za svoji touhu fotit maličkosti v našem okolí? Ono záleží nejen na kompozici a technice, ale hlavně na zarputilosti, s jakou se snahy opakují a opakují. Až než straka otočí zobák na objektiv.

Více o aktivitách obou fotografů najdete na: http://petrslavik.eu/ a www.photosilha.cz.

Knihu Divoká planeta vydalo nakladatelství Fragment