Milan Kundera – Francouz nebo Čech?

Letos oslavil své osmdesáté narozeniny Milan Kundera, náš v současné době nejslavnější prozaik, básník, dramatik a esejista, který byl tento rok také mimochodem oceněn světovou cenou Nadace Simone a Cino del Duca za celoživotní dílo. To se vyznačuje intelektuálním stylem spojujícím esejistické úvahy s románovým příběhem.

Milan Kundera se narodil v Brně 1. dubna 1929 do umělecké rodiny. Jeho otcem byl Ludvík Kundera, klavírista a také profesor a rektor na brněnském JAMU, jeho bratrancem je slavný český básník a spisovatel Ludvík Kundera. Už od mládí jej jeho otec učil hrát na klavír a hudba ho provází po celý jeho život. Studoval muzikologii, chtěl se stát klavíristou, po určitou dobu si vydělával jako pianista v jazzovém baru a vliv hudby je patrný i v kompozici jeho knih.

Po maturitě na brněnském gymnáziu začal studovat literární vědu a estetiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Později však přestoupil na FAMU, kde vystudoval scénáristiku. Strávil zde ještě několik let i v pozici učitele a přednášel o světové literatuře.

Milan Kundera byl členem komunistické strany, a to celkem dvakrát, ale pokaždé byl vyloučen. Definitivně tomu bylo v roce 1970 v důsledku jeho projevu na IV. sjezdu Svazu spisovatelů, který je často označován jako projev podněcující k tzv. Pražskému jaru. Kundera byl zbaven svého učitelského postu, jeho knihy byly stáhnuty z knihkupectví a knihoven, bylo mu zakázáno publikovat a tajná policie mu byla v patách.


V roce 1975 se nakonec rozhodl společně se svou manželskou Věrou Hrabánkovou emigrovat do Francie, kde dodnes žije střídavě v Normandii a Paříži. Ve Francii několik let přednášel světovou literaturu na univerzitě v Rennes. Po vydání románu Kniha smíchu a zapomnění (1978) mu bylo v roce 1979 odebráno české občanství. O dva roky později získal občanství francouzské.

Milan Kundera se věnoval všem žánrům od poezie, divadelní hry, přes teoretické eseje až po romány a povídky. Některá svá prvotní díla laděná v dobovém duchu později označil za nevyzrálá a nepočítá je do své tvorby. Několikrát se vyjádřil, že jediné, na čem mu záleží a co ohodnocuje jako podnětné pro současnou dobu a další vývoj světové literatury, jsou jeho romány. Podle toho by byl jeho prvním skutečným dílem až soubor povídek Směšné lásky (1963). Už v tomto „prvním“ díle můžeme zachytit některé charakteristické rysy Kunderovy tvorby: ironický tón, racionální přístup ke světu, přesná a analytická vyprávěcí technika, hra s mnohovýznamovostí situací a jejich pochopením, která vede ke krizi komunikace, téma lásky, erotiky a sexu jako toho nejsoukromějšího a svým neopakovatelným charakterem vyjadřující lidskou jedinečnost.


Posledním česky psaným románem je Nesmrtelnost, která má ještě s dřívějšími romány společným znakem svou délku a kompozici, ale svým prostředím se už zapisuje do další autorovy tvůrčí periody. Následující romány psané ve francouzštině, jako např. Pomalost (1993), Totožnost (1998), Nevědomost (2000), se pak vyznačují kratší kompozicí rozdělenou do mnoha menších kapitol.

O místo nejvýznamnějšího a nejslavnějšího díla se ucházejí najednou hned dva Kunderovy romány: Žert (1967) a Nesnesitelná lehkost bytí (1984). Žert patří k nejvýznamnějším dílům české poválečné literatury a ve své době byl i lehce přístupný pro české publikum. Kundera se zde zamýšlí, jestli je možné napravit a valorizovat naše promarněné životy. Nesnesitelná lehkost bytí, známá také díky zfilmované verzi od Philipa Kaufmana (bohužel nijak zvlášť vydařená a Kunderou kritizovaná), si bere za hlavní téma tíži nebo spíš lehkost existenciální situace člověka obecně. Nic však není ještě rozhodnuto a každý čtenář se může jen těšit, jestli a s čím nás ještě Kundera v budoucnu překvapí.




Čtěte také:

Milan Kundera a jeho Kniha smíchu a zapomnění

Nesmrtelnost nesmrtelného Milana Kundery

Milan Kundera: Nevědomost