Medailonky

George Sandová, známá stejně pro svůj bohémský život jako pro své dílo, se zapsala do literární historie jako nejznámější píšící autorka 19. století ve Francii, která nejen že psala, ale dokázala se psaním i uživit. Svým nekonvenčním životem pak byla společensky zavrhována, ale zároveň se stala i ikonou pro mnoho žen.

Amantine-Aurore-Lucile Dupinová se narodila 1. července 1804 v Paříži jako prvorozené dítě do rodiny s dvojí společenskou příslušností, která ji ovlivňovala po celý její život. Po svém otci, Maurici Dupinovi, patří do šlechtického rodu (je pravnučkou maršála Maurice de Saxe, jehož otcem byl polský král August II. Silný) a po své matce, Sophie-Victoire Delabordové (dceři pařížského ptáčníka), jí naopak kolují v krvi geny prostého lidu.

Malá Aurore prožívá klidné a idylické dětství protknuté lidovými písněmi, pohádkami a povídkami, které jí vypráví její matka. Otce prakticky nepozná, protože je často mimo domov kvůli napoleonským válkám, a když má Aurore čtyři roky, zemře při nešťastné nehodě na koni. Po smrti otce vyvstává spor mezi její matkou a babičkou Marie-Aurore de Saxe o její opatrovnictví. Nakonec zůstává definitivně se svojí babičkou na rodinném panství v Nohant, protože její babička vlastní značný majetek, a může tak zajistit mladé dívce lepší vzdělání a budoucnost. Léta strávená v Nohant patří k těm nejkrásnějším z jejího života, i přes nepřítomnost matky a neustálé  konflikty s babičkou. Je jí totiž dopřána obrovská svoboda: její četba není kontrolována, může si hrát a pracovat s dětmi z vesnice. A tak se už jako malá zapálí pro hudbu a literaturu a tato vášeň ji nepustí do konce jejího života. Svobodný a veselý život na venkově se později objevuje i v mnoha jejích dílech.

Ve 14 letech ji babička posílá do augustiniánského kláštera v Paříži, kde zůstane další dva roky. Po návratu do Nohant má 16 let a poprvé pocítí společenské rozdíly mezi ní a mládeží, se kterou si jako malá hrávala. V té době se ale také konečně sblíží se svou babičkou, která je vážně nemocná a roku 1821 umírá. Aurore má 17 let a jejím poručníkem je v závěti určen bratranec. Proti tomu protestuje její matka, které se nakonec podaří vybojovat, aby získala svou dceru na vychování k sobě do Paříže. Zde potkává Aurore zklamání, protože její matka nechápe svobodu a originálnost své dcery.

Krátce nato, roku 1822, potkává o dost staršího barona Casimira Dudevanta, kterého si vezme o rok později, a její manžel se tak stává poručníkem své ženy a jejího majetku. S Casimirem ji pojil veselý a přátelský vztah, ale bohužel jejich výchova je naprosto odlišná. Aurore se snaží zpestřit jejich společný život četbou a hudbou, ale i přes všechny snahy se postupně mezi nimi vytváří nepřeklenutelná propast. Z jejích dopisů je přesto patrné, že jej velice milovala a vážila si ho. Z manželství postupně vzejdou dvě děti, syn Maurice (1823) a dcera Solange (1828).

Jejich vztah se postupně komplikuje a Aurore chce zpátky nabýt své svobody jak duševní, tak materiální. Nakonec roku 1830 odchází definitivně do Paříže i se svými dětmi. Od tohoto roku až do její smrti v roce 1876 nepřestane pracovat a neustále píše, a to zejména v noci.

I když z tvorby George Sandové dnes známe především její romány a autobiografie, věnovala se i jiným žánrům, jako např. povídce, pohádce, žurnalistice, divadelní tvorbě (napsala celkem 31 her a slavila s nimi veliký úspěch), v neposlední řadě bychom neměli zapomenout na její nespočetné dopisy.

První román Rose et Blanche (Růžová a bílá) vychází roku 1831. Napsala jej společně s jiným francouzským spisovatelem, svým přítelem a milencem, Julesem Sandeauem. Poprvé se tak na scéně objevuje J. Sand, pro články a spisy napsané společně s Julesem Sandeauem, protože její tchýně požaduje, aby nepsala pod svým jménem. Teprve později si Aurore přisvojuje jméno George (na základě francouzského mužského jména Georges, avšak bez koncového „s“) a příjmení Sand (patrně zkrácenina jména Sandeau, tato teorie však nebyla nikdy potvrzena). Snad i spolu se změnou jména v mužské začne George Sandová upřednostňovat mužský styl oblékání, kouří doutníky a začne vést svůj rebelský život. Bojuje za práva žen a proti všem stereotypům, kterými byly ženy svazovány. Má mnoho mileneckých poměrů. Většinou jsou to slavní muži jako Alfred de Musset, Frédéric Chopin nebo Franz Liszt, které potkává v Paříži.

Po jejím prvním románě následují převážně romány s autobiografickými prvky: Indiana (1832), Valentine (1832), Lélia (1833), se kterými sklízí slávu a úspěch. V těchto románech se věnuje svému hlavnímu tématu a tím je žena a její práva, a to zejména její právo na citový život. Její tvorbu tak můžeme zařadit ke zkoumání ženských citů a vášní a k jejich upřímnému svědectví.

Druhým jejím velkým tématem, který však dokáže lehce skloubit s předešlým, je vesnický život a venkovská idyla. Svými romány jako La Mare au diable (Ďáblův močál, 1846), La Petite Fadette (Malá Fadettka, 1849) či François le Champi (František Nalezenec, 1850) zahajuje regionální literaturu ve Francii. Hlavním hrdinou se stává venkovan, vkládá zde popisné až dokumentární části, přesto se tyto romány vyznačují hlavně idylickým či pohádkovým naladěním. Pokud se vrátíme na českou půdu, můžeme spatřit vliv George Sandové hlavně na dílo Boženy Němcové a Karolíny Světlé. Svým dílem se tak zařazuje k romantismu na jedné straně a k idealismu na druhé.

Cyklus vesnických románů začíná psát v období své politické angažovanosti, kdy se zastává sociálně slabých a vyjadřuje se nespočetněkrát v novinách. Roku 1841 zakládá společně s dalšími časopis La Revue Indépendante. Později zakládá také La Cause du Peuple. Toto období trvá celých 8 let (mezi lety 1840–1848), kdy její nadšení opadává společně s neúspěchem revoluce v roce 1848, a roku 1851 se pak definitivně stahuje do ústraní na své panství v Nohant.

Nezůstává však jen v Nohant, ale hodně cestuje a vede dál svůj rušný a bohémský život až do 8. června roku 1876, kdy umírá ve věku 71 let.


Zdroj obrázků: Wikipedie.org.


Čtěte také:

Ďáblův močál George Sandové