Michal Ajvaz, nositel Magnesie Litery

• 

Medailonky

Vytvořeno 30. 6. 2012 2:00

Autor: Jitka Libigerová

Český básník, prozaik, esejista, přestavitel magického realismu, tvůrce fantaskních příběhů, to vše v sobě ukrývá osobnost Michala Ajvaze. Letošního nositele jedenáctého ročníku soutěže Magnesia Litera za novelu Lucemburská zahrada.

Michal Ajvaz se narodil 30. října 1949 v Praze do rodiny ruského exulanta, chemika a překladatele. Po maturitě na SVVŠ studoval na FF UK češtinu a estetiku. Po absolutoriu vystřídal řadu dělnických profesí (mimo jiné domovník, noční hlídač garáží a čerpadel ve Vodních zdrojích Praha), v roce 1994 si zvolil svobodné povolání. Začala rovněž spolupracovat s Literárními novinami. Od roku 2003 pracuje v Centru pro teoretická studia, v Centru fenomenologických bádání a v Kabinetu pro teoretická studia Filozofického ústavu AV ČR.

Co se týče novinařiny, publikuje v již zmíněných Literárních novinách, Tvaru, Kritickém sborníku, Revolver Revue, Filozofickém časopise, Prostoru, Estetice, Aluzi, Světě literatury, Hostu a mnohých dalších.

Základní rysy Ajvazova básnického díla utváří snaha o celistvé tvůrčí filozofické a umělecké gesto. V roce 1989 debutoval svou první básnickou sbírkou Vražda v hotelu Intercontinental, v níž ztělesnil svou představu reflexivní tvorby, odkazující v popisu všedních detailů skutečnosti k archetypální vrstvě záhadných, magických či alegorických fenoménů.

Podobný charakter mají i jeho prózy z devadesátých let, a to povídkový cyklus Návrat starého varana (1991), román Druhé město (1993) a především Tyrkysový orel (1997), představující romantickou teorii o nepřetržitém pronikání fantastického a mimoreálného, dokonce až ezoterického světa do skutečnosti moderní doby.

Každodenní realita je v jeho prózách znejistěna v soukromé i společenské sféře, neplatí v ní žádné konstrukce ani tradiční interpretační možnosti. Styl a jazyk Ajvazových textů směřují k postižení momentů, jež umožňují estetické ztvárňování tajuplné, svou jevovou podobu přesahující skutečnosti. Střídají se v nich různé vypravěčské polohy, od grotesky a morytátu až k mytologickému a filozofickému podobenství či psychologickému thrilleru.

Ajvazův vypravěčský styl je uplatněn především v knize Zlatý věk (2001), v němž mýtus o světu a lidstvu splývá s legendou o knize a o její mytické roli. Fantaskno ve spojení s groteskou, důraz na mnohoznačnost stejně jako několikastupňové vyprávění a asociativní spojování nesourodých jevů jsou základní vlastnosti próz Světelný prales (2003) a Sny gramatik (2003).

V Prázdných ulicích (2004) hrdina spisovatel vede rozsáhlé mnohoznačné promluvy, v nichž převládá alegorický obraz současného nesourodého světa. Ve filozofickém eseji Znak a bytí (1994) se Ajvaz pokusil v polemice s některými estetickými kategoriemi francouzského myslitele J. Derridy o osobité pojetí uměleckého díla, nazíraného v první řadě jako sumář vzájemně se prostupujících vnějších a skrytých významových komponentů. Literárně-filozofické problematice je věnován soubor studií Tajemství knihy (1997). 

Za prozaický diptych Tyrkysový orel byla autorovi v roce 1998 udělena Výroční cena Nadace Český literární fond, za román Prázdné ulice získal v roce 2005 Cenu Jaroslava Seiferta. Lucemburská zahrada Ajvazovi letos přinesla Magnesii Literu.


Použitá literatura:
MENCLOVÁ, V. a kol. Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri, 2005.
slovnikceskeliteratury.cz