Ch. Baudelaire – prokletý básník, esejista, překladatel a umělecký kritik

Charles-Pierre Baudelaire se narodil 9. dubna 1821 v Paříži v rodině bývalého kněze Josepha-Francoise Baudelaira a Caroline Archimbaut-Dufaysové. Baudelairův otec, který byl později vychovatelem a úředníkem, zemřel, když bylo Charlesovi pět let. Smrt otce a žal matky malého chlapce rmoutily. Situaci mu ulehčovalo pouze pomyšlení na to, že už se nemusí o přízeň milované matky s nikým dělit. Paradoxně bezprostředně po smrti svého otce prožil s matkou jedno z nejkrásnějších období, když se na léto odstěhovali do Neuilly.

Na těchto několik měsíců vzpomínal s láskou celý život. S podzimem pak byli nuceni přestěhovat se do menšího bytu na náměstí Sanit-André-Des-Arts. Tam se začal v životě zbožňované matky objevovat nový muž, major Jacques Aupick. Toho si také Caroline rok a půl po smrti manžela vzala. I když se Charles s novou situací smířil, Aupicka nesnášel. Nového druha své matky neměl v lásce nejen proto, že se musel znovu o matčinu lásku dělit, ale také proto, že se s jeho úspěchy nikdy nemohl srovnávat.

Poté co byl major Aupick povýšen v roce 1832 na plukovníka a byl jmenován velitelem štábu sedmé divize v Lyonu, stěhuje se za ním  později i manželka se synem. Charles se stává téhož roku studentem lyonského  gymnázia. V roce 1836  se rodina opět vrací do Paříže. Charlesovi je 15 let a začne chodit  do královské koleje Louis-Le-Grand. Stále je velice lehkomyslný přesto, že výsledky jeho snažení ve studiu jsou nevyrovnané, dosahuje i jistých školních úspěchů, především se mu daří v oblasti latinského verše a angličtiny. Z tohoto období jsou známé také první básnické pokusy už sedmnáctiletého studenta. Z lycea Luis-Le Grand je Baudelaire vyloučen v roce 1839 za nekázeň. Odmítl totiž vydat učiteli lístek se vzkazem od spolužáka. Maturitu nakonec složil 12. srpna v tomtéž roce po soukromé přípravě na lyceu Sanit-Luis.

Po závěrečné zkoušce na Charlese doléhá realita a obavy z vlastní budoucnosti. Zapíše se sice na právnickou fakultu, místo studia však píše verše, využívá služeb prostitutek a peníze od rodičů rozhazuje na večírcích. Zadluží se. Svým způsobem života si Charles nad sebou poprvé, nikoliv naposledy, vykoleduje soudní dohled. V roce 1841 se vydává na cestu lodí do Indie. Po moři cestuje téměř rok a pak se opět vrací do Bordeaux. Po dosažení plnoletosti žije bohémským životem opět v Paříži. Mezi jeho literární přátele patří v této době Théophil Gautier a Theodor De Banville. Seznamuje se s druhořadou herečkou, mulatkou Jeane Duvalovou, k níž se i přes mnohé roztržky a rozchody stále vrací a pomáhá ji také v době její nemoci.

Nad Charlesem je kvůli jeho mrhání penězi opět ustanoven soudní dohled. Renta mu nestačí, a tak se snaží přivydělat literárními pracemi. Stává se z něho piják. Neutěšená situace vyústí v roce 1945 pokusem o sebevraždu, podle mnohých jde pouze o demonstraci. V těchto letech také začíná psát posudky na pařížské salóny a stává se uznávaným kritikem. Po příchodu revoluce v roce 1848 se účastní akcí dělnického povstání a s přáteli zakládá sociální list Le Salut Public. Kvůli nedostatku financí list zaniká už po druhém čísle. V roce 1851 publikuje v časopise studii O víně a hašiši a vychází v ní z vlastních zkušeností z drogami. O rok později odevzdává první překlady děl Edgara Allana Poea, který Baudelaira uchvátil. Překlady si však vyžádá zpět k přepracování a poprvé s nimi má úspěch až v roce 1856. A to už zbývá pouhý rok do vydání zásadní básnické sbírky Květy zla. Vyšla přesně 25. června, v prvním vydání nákladem 1320 výtisků. Brilantní verše otevřeně provokují. Jejich hlavní myšlenkou je nemožnost dosažení štěstí a z toho plynoucí bolest, zklamání a rozčarování. Možný únik pak básník nabízí v hledání krásy ve zlu. Sbírka, která vznikala celý básníkův život, rozbouří emoce nejen v literárních kruzích. Vydavatelé i autor stanou dokonce před soudem obviněni z urážky náboženství a veřejné mravnosti. Pobouření pak způsobí zejména báseň Zdechlina. Soud šest básní zakáže a autorovi a nakladatelům vyměří peněžní pokutu. Vyškrtnuté básně, v nichž autor popisuje až brutálnost lidského života, vycházejí pod názvem Trosky v Bruselu už v roce 1866. Později se opět vrací do dalších vydání Květů zla.

Po otčímově smrti se opět prohlubuje Baudelairův vztah k matce, která žije v Honfleur. Úpadek nakladatele zasáhne i básníka, protože je anulováno vydání jeho děl . Vydává se proto na cestu do Bruselu, kde hodlá přednášet mimo jiné také o účincích drog. Přednáškové turné však skončí fiaskem. Baudelaire nedokáže své posluchače zaujmout. Navíc se začíná ozývat staré onemocnění – syfilis. V roce 1866 se dostaví mozkové poruchy a básník ochrne na pravou půlku těla, ztrácí řeč.

Charles Baudelaire umírá 31. srpna 1867 v 11 hodin, poté co dostane poslední pomazání od přivolaného kněze. Pochován je 2. září na Montparnaském hřbitově.


Zásadní dílo:

Květy zla
Klíčové dílo moderní poezie
Druhé vydání z roku 1861 obsahuje 126 básní. V nich Baudelaire líčí nepřikrášlenou realitu, které dominuje nepoetické zlo. Až do vydání Květů zla se poezie tomuto tématu a ztvárnění vyhýbala.

Malé básně v próze (1869)
Padesát krátkých poetických próz. Básnická symfonie Paříže, moderního člověka a jeho životní problematiky.

Překlady Edgara Allana Poea se zasloužil o rozšíření jeho díla nejen ve Francii, ale v celé Evropě.


Zdroj obrázků: Wikipedie.org