Marguerite Durasová

• 

Medailonky

Vytvořeno 8. 11. 2010 1:00

Autor: Hana Veselá

Psaní bylo vždycky bez jakéhokoli odkazu, anebo je… Je ještě jako první den. Divoké. Odlišné. Kromě lidí, postav, které obíhají v knize, při práci na ně nikdy nezapomínáme a autor je nikdy nelituje. Ne, tím jsem si jistá, ne, psaní knihy, napsané.  Jsou to tedy vždy dveře otevřené do oproštění. V samotě spisovatele je sebevražda. Tak dalece jsme ve své samotě sami. Vždycky je nepředstavitelná. Vždycky nebezpečná. Ano. Je cenou za to, že jsme se odvážili vyjít a křičet. (Durasová, Marguerite: Psát. Praha: Arbor vitae 2002, s. 27.)

 

A Marguerite Durasová se nebála, vyšla a křičela takovým způsobem, že by člověk někdy málem ohluchl. Marguerite Durasová byla kontroverzní svým životem i svým dílem. Možná také proto žila psaním a tahle vášeň ji nikdy neopustila. Psaní ji bylo nejvěrnějším milencem, který s ní zůstal po celý život, a to až do smrti. Podívejme se, co dalšího ji naplnilo život a prostoupilo její dílo.

Marguerite Durasová se narodila 4. dubna 1914 jako Marguerite Donnadieuová v Saigonu ve francouzské kolonii, Indočíně, kde prožila své dětství a dospívání. Její rodiče byli učitelé a kromě Marguerite měli ještě dva starší syny, Pierra a Paula. Její otec zemřel, ještě když byla malá, a pamatovala se na něj pouze z fotografií. Vztahy v rodině byly komplikované a skoro jako by ani nebyly, nijak si je nedávali najevo a ani neslavili Vánoce. Marguerite trpěla v dětství nedostatkem lásky ze strany své matky. Její matka měla ráda zejména svého nejstaršího syna, který byl krutý a agresivní, později dokonce obral Marguerite o dědictví, které všechno prohrál. Nakonec zemřel zcela sám. Se svým druhým bratrem měla naštěstí lepší vztah, a to takřka mateřský, takže si dokážete představit, jak ji v roce 1942 zasáhla jeho předčasná smrt.

Rodina se po otcově smrti často stěhovala. Zoufalá a vyčerpaná matka se snažila přežít, ale místo toho jen promrhala všechen zbývající majetek na nevýdělečném pozemku, který byl stále zaplavován Tichým oceánem. Tento vyčerpávající a nesmyslný boj se stal námětem Margueritina románu Hráz proti Pacifiku (1950). V Indočíně potkala bohatého Číňana, se kterým prožila krátký, ale pro ni velice významný milostný poměr. Tento vztah se stal námětem jejích dvou knih Milenec (1984) a Milenec ze severní Číny (1991). Roku 1932, opustila Marguerite Indočínu, kde strávila osmnáct let. Jedním z důvodů byl také její pobuřující milostný vztah. Zbytek života pak prožila ve Francii.

Na vysoké škole potkala svého manžela Roberta Antelma. Narodil se jim dokonce syn, ale ten zemřel při porodu. V nakladatelství, kde pracovala, potkala svého milence Dionysa Mascola. Později s ním měla svého jediného syna Jeana a po rozvodu se svým manželem v roce 1947 spolu také začali žít. Přesto však zůstali nadále všichni tři přáteli. Během druhé světové války se zapojila do odboje, její manžel Antelm byl deportován do koncentračního tábora a Marguerite se jej nakonec podařilo zachránit. Během války se také spřátelila s budoucím prezidentem Mitterandem a začala se více zapojovat do politiky. Marguerite byla levicového smýšlení a po určitou dobu členkou komunistické strany.

Velký obrat v její profesní tvorbě představoval román Hráz proti Pacifiku (1950), za který málem získala Goncourtovu cenu. Její sen stát se spisovatelkou, který měla už od dvanácti let, se splnil. Od určité doby se věnovala pouze psaní a spolupracovala také s filmem a divadlem, kde zažila další úspěchy. Po letech se rozešla s Dionysem, žila sama ve svém domě v Neauphle-le-Château a střídavě měla milence. Opakovaně se dostávala do problémů s alkoholem, kvůli čemuž byla několikrát hospitalizována.

A jaká je její literární tvorba? Stejně vypjatá jako její život. Hlavní postavou jsou ženy silné a šílené zároveň. Tyto postavy jsou osobnostmi a samotáři, jsou v centru příběhu, ale stále tak trochu bokem a samy. Nejčastějším tématem je vášeň, láska a milenecký vztah, kde však láska nepředstavuje útěchu, ale je spojena se zoufalstvím. U Durasové se tak vždy snoubí dvě strany – nikdy nejde jen o lásku, ale o zoufalou lásku, nejde jen o rozkoš, ale o rozkoš způsobující bolest. Její styl se postupně mění z tradičního klasického realistického románu a blíží se později tzv. novému románu, i když se k tomuto literárnímu hnutí Marguerite nikdy neřadila. Děj je postupně potlačován, stavba textu je silně narušena, až dospívá k jakési scéničnosti přibližující se divadlu nebo filmu. Není proto s podivem, že Durasová spolupracovala dlouhou dobu jak s divadlem, tak s filmem. Důraz je čím dál tím víc kladen na dialogy a zrušení introspekce. Durasová píše mlčením. Čtenáři získávají důležitou úlohu v jejích textech a jen jakoby náčrt celého příběhu si dotváří sami.

V roce 1984 vydala svůj světově nejslavnější román Milenec (1984), za který získala Goncourtovu cenu. Posledních více jak pět let měla problémy se psaním, a proto své romány diktovala svému poslednímu „milenci“, homosexuálovi Yannu Andréasovi. Marguerite Durasová zemřela roku 3. března 1996 v Paříži.