Johannes Mario Simmel

Medailonky

Vytvořeno 6. 1. 2011 1:00

Autor: Alena Oudová

Životní cesty jsou rozličné, nevyzpytatelné a někdy skutečně překvapivé. Člověk si může plánovat svoji budoucnost, nalinkovat si ji do nejmenších detailů, ale když se po deseti letech ohlédne zpět, zjistí, že jeho plány jsou na hony vzdálené realitě. Jak se z absolventa chemického inženýrství mohl stát jeden z nejvydávanějších autorů knih, které mají svým obsahem k vystudovanému oboru skutečně daleko, těžko soudit. Jako čtenářka a obdivovatelka J. M. Simmela jsem však vděčná, že se tato nenadálá změna v jeho životě odehrála.

Johannes Mario Simmel se narodil 7. dubna 1924 ve Vídni. Jeho matka Lisa pracovala jako lektorka a jeho otec Walter byl chemik. Oba pocházeli z Hamburku. Simmel prožil své dětství v Rakousku a v Anglii.

Jak jsem již naznačila v úvodníku, Simmel šel ve šlépějích svého otce a vystudoval chemické inženýrství. Po druhé světové válce se profesně věnoval překladatelství pro americkou vojenskou správu v Rakousku. Poté působil jako novinář, jako kulturní redaktor pracoval např. pro deník Welt am Abend, kde publikoval své kritiky a fejetony. Působil i v několika dalších periodikách ve Vídni a v Mnichově.

Svoji první sbírku novel Setkání v mlze publikoval v roce 1947. V průběhu let 1950–1962 napsal nebo se podílel na tvorbě celkem 22 filmových scénářů. Až později se začal věnovat především tvorbě románů reagujících na aktuální sociálně-politické téma, zpravidla s morálním podtextem. Dlouhou dobu byl Simmel označován jako zcela průměrný autor. Průlom znamenal až román A s klauny přišly slzy, kterým si získal širokou čtenářskou základnu i uznání kritiků. Jeho popularita začala postupem času stále vzrůstat, jeho romány z období 50. a 60. let 20. století byly přeloženy celkem do 26 světových jazyků a v celkovém nákladu 73 miliónů výtisků byly vydány ve 35 zemích. Mnohá z jeho děl se dočkala filmového zpracování, v roli režisérů se objevili především A. Vohrer a R. Klick.

Simmel byl členem rakouského PEN klubu, v roce 1991 obdržel za humanistické poslání svých děl cenu Award of Excelence udělovanou Society of Writers v New Yorku. Je nositelem Rakouského čestného kříže pro vědu a umění I. třídy a medaile Hermann – Kestena PEN Centra SRN za zvláštní zásluhy pro pronásledované autory.

Simmel byl skvělý autor, dokázal svá díla situovat do běžných sociálních prostředí, vykreslit své postavy psychologicky tak živě a do takového detailu, že čtenář má při četbě jeho děl pocit, že daného hrdinu musí znát bezmála celý svůj život. Síla jeho děl je v tom, že reagují na aktuální dění, na situace, které jsou čtenáři blízké. Většina jeho děl obsahuje skutečné příběhy, pouze osoby v příběhu vystupující mají jiná jména.

Simmel byl známým a populárním autorem také v bývalém Československu, byl poměrně hojně překládán do obou federálních jazyků. Ještě za dob socialismu byl překládán do češtiny. Jeho díla se však záhy přestala vydávat, což bylo reakcí na jeho knihu Z čeho jsou utkány sny. Prolog knihy vypráví příběh českého chlapce a jeho otce, kteří po srpnu 1968 prchají z Československa. 

Johannes Mario Simmel zemřel ve věku úctyhodných 84 let dne 1. ledna 2009.

Ukázka z knihy:
Muži byli všichni asi tak velcí a tak staří jako já. Stáli v řadě u okna. Místnost byla velká. Na všech stěnách stály police na knihy. Brummer hodně četl, trpěl utkvělou představou, že je nevzdělaný.
U krbu stál psací stůl. Na něm velká fotografie Niny. Polilo mě trochu horko, když jsem ji spatřil, protože jsem do té místnosti vstoupil poprvé. Fotografie ukazovala Ninu Brummerovou v přiléhavých černých plavkách na pláži, mávala a smála se. Byla to táž fotografie, kterou jsem kdysi viděl v bytě Toniho Worma...
Brummer a Zorn stáli vedle sebe. Maličký doktor narovnal nohou třásně perského koberce. Uklonil jsem se.
„Dobrý den. Postavte se prosím tamhle, pane Holdene. Mezi druhého a třetího pána zleva.“
Stoupl jsem si tedy mezi druhého a třetího pána zleva a druhý a třetí pán zleva se nadále dívali strnule před sebe jako ostatní. Maličký advokát – dnes měl na sobě stříbrnou vestu s jemnými oranžovými kosočtverečky – přistoupil ke dveřím v mahagonovém obložení a pustil dovnitř rusovlasou uvaděčku. Byla vyšňořená a velmi rozrušená. Černý hedvábný kostým jí přiléhal k tělu a modeloval je stejně ordinárně jako provokativně, černé střevíčky měly tak úžasně vysoké podpatky, že se sotva držela na nohou. Kabátek kostýmu byl krátký, výstřih hluboký, zrzavé vlasy spadaly dívce volně na ramena. Podívala se na nás, jak jsme tam stáli u okna, zachichotala se a zrudla. „Ano, je tady,“ prohlásila.
(SIMMEL, Johannes Mario. Aféra Niny B. Ikar, 2000, s. 240–241.