Literární okénko

Pohlednice z Argentiny

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
kniha

Na Šumavě leží malá vesnička s takovým legračním jménem – Nicov. Asi už nikdo nevysvětlí, jak k tomu názvu vlastně přišla. Není to totiž od podstatného jména „nic“, ani od německého Nichtszdorf. Jmenovala se tak za Rakouska, za první republiky, jmenovala se tak i za Protektorátu, za druhé republiky, za Totality a jmenuje se tak i dodnes. Prostě Nicov – a vykládejte si to, jak chcete.

 

Je v ní kostel přestavěný z bývalé gotické tvrze, kolem něj malý zanedbaný hřbitůvek a samozřejmě přes silnici proti němu nechybí pravá vesnická zakouřená hospůdka. Před druhou světovou válkou byl Nicov napůl bavorský, napůl český. Obyvatelé se snášeli  dobře, než se objevil na scéně Hitler. Pak museli Češi odejít, po válce to bylo naopak, Němci byli odsunuti. Tu krutou výměnu přežili jen starý Friš a bába Grubacherová. Většina chalup se rozpadla, některé opravili noví příchozí z vnitrozemí. Později přišli pražští rekreanti, pár chalup za pakatel skoupili, zvenku vylepšili a zevnitř zmodernizovali. Noví obyvatelé přibývali, a tak se pro ně vybudovaly dvě panelové bytovky; památkáři to označují za zločin proti šumavskému  folkloru. Jenomže bydlet se musí – takže bez diskuze.               

Rozdrbaná chaloupka pana Friše, posledního z rodáků, a pastouška – jinak se jí neřekne – báby Grubacherové jsou jedinou relikvií na staré  časy. Ti dva jsou zdejší legendou. Friš pro svoji pověstnou věčně vyhaslou fajfku a popletená babka, která chodí po vesnici a co chvíli vyhlašuje konec světa. O Grubacherové se traduje, že se před válkou zasnoubila s jistým Heinrichem. Toho odveleli  do Stalingradu a tam se ztratil, kam, to se neví. Ona na něj dodnes čeká a čeká... prý je někde v Argentině. Dokonce snad  i od něj dostala kdysi pohlednici.

V místním kostele svatého Martina, i když je rozpraskaný jako tulákův plášť, se jednou za čtrnáct dní slouží mše. Věřících je čím dál tím míň, přesto starý pan farář žádnou mši nevynechá, byť by měla být jen pro hrstku zdejších farníků. Během mše hrají místní kluci na hřišti, které je hned za hřbitovní zdí, fotbal. Sem tam jim mezi hroby zalétne míč, mrtví ho nevracejí, a tak si kluci chodí pro něj a hledají ho mezi starými zanedbanými hroby. Musí si dávat pozor, protože některé hroby se stářím propadají. Omítka kostela se loupe jako lístkové těsto, lavice vevnitř pomalu trouchniví, zanedlouho se na ně nebude dát ani sednout. Pan farář  pokaždé, když se na Martina podívá, žalostně latinsky hlesne: „Quam diu, Sanctus Martinus?“ Bába Grubacherová mu při mších ochotně pomáhá. Kostel zamete, utře oltář, rozestaví svíčky, vyblejská mešní kalich a opatrně vyndá ze sakristie mešní ornáty. Pak třikrát zazvoní na malý otlučený zvoneček. Ten původní na věži německá armáda sebrala pro vojenské účely. Ten nový jen tak párkrát zabimbá, co kdyby ho ztrouchnivělé trámoví neudrželo?

Jednou před letnicemi pan farář Grubacherovou oslovil nečekaně křestním jménem: „Sestro Antonie, na příští mši se ohlásili rodáci z Pasova. Chtěli by vidět svůj bývalý kostel a prý snad i přispějí na jeho obnovu.“
Grubacherová se pokřižuje.
„Prokristapána, co tomu řeknou? Kostel je na spadnutí, hroby se na hřbitově propadají a je zanedbaný až hrůza!“
Pan farář sepne zbožně ruce.
„Když jsem byl mladý, byl jsem totálně nasazen do Drážďan. Sloužil jsem tam mše v ruinách po náletech. Sestro, Slovo Boží platí všude, ve válce, na poušti, na moři, při potopách, při požárech, v neštěstí i při světských radovánkách, a samozřejmě i tady u nás. Požádám místní hasiče, aby nám ze žebříku umyli okna, uvnitř kostela odstranili pavučiny, vy byste mohla otřít lavice a na hřbitovní vrata dáme cedulku, že je vstup jen na vlastní nebezpečí. Uměla byste to, sestro, napsat německy? Nezapomněla jste?“
Grubacherová přikývne, že nezapomněla, ale napsat to musí pan farář, ona jí ruka už tak neslouží. Sotva si stačí ukrojit chléb. Pan farář se k ní přikloní a jemně jí ještě požádá: „A sestro Antonie, nezlobte se, trochu si upravte vlasy a vyčistěte si botky a taky si vemte lepší šaty.“

Za čtrnáct dní to vypadalo kolem nicovského kostela jako na autosalonu. Tolik mercedesů, bavoráků, oplů a jiných cizích značek tady nikdo dosud nezažil. Bývalí rodáci, nyní pasovští obyvatelé, z nich váhavě vystupují, nejistě se rozhlíží kolem a pomalu vstupují do kostela. Doprovázejí je  mladí, někteří i s vnoučátkama. Našinci je zvědavě okukují. Nicovští kluci si protentokrát fotbal odpustili, očumují auťáky pasovskejch bavoráků., to je něco pro ně!  Pasovský farář se s místním farářem dohodl, že mši zahájí on a pak předá slovo jemu. Bude vzpomenuto všech mrtvých místních rodáků, a to bez ohledu na jejich národnost. Pasovskému faráři budou po ruce dva mladí němečtí ministranti. Varhanní hudba se bude přenášet z nahrávky do reproduktorů skrytých za oltářem. Kasička se po mši předá k disposici kostelu. Na sestru Grubacherovou nezbylo ani to zapšklé pocinkávání, a to si umyla vlasy, vyčesala si je do drdolu, vyleštila botky a z almary vytáhla čisté tmavé šaty. Naposledy je na sobě měla před deseti roky, když jela na pohřeb bývalé kamarádce z mládí.
Po mši, která trvala asi hodinu, se pasovští nahrnuli do místní hospody zvané podle hostinského „U Bohouše“, i když se hostinský jmenuje Franta Prášek. Ten jim připravil pravé české knedlo-zelo a čepoval k tomu vzorně vychlazené plzeňské. Všem to náramně chutnalo a pasovští pochvalně hlučeli to svoje bavorské tralali. Místní byli ze začátku zdrženliví, ale po pár vypitých plzní, becherovek a jégrmajstrů se zapojili do zábavy se šumavskou vervou. Hostinský Prášek si mnul dlaně radostí, tržba jako hrom.

Jeden z hostů, typický bavorák, starší elegantní pán v tmavých slunečních brýlích, dopil třetí plzeň, utřel si ústa a vyšel si na procházku. Obešel kostel, opatrně vstoupil na hřbitov, opatrně prošel kolem zašlých náhrobků, tu a tam se snažil přečíst německé nápisy psané švabachem, zakroutil nechápavě hlavou a vyšel na bývalou náves. Vyhnul se kopřivám a rozlité motorové naftě a zamířil si to k rybníčku. Zastavil se před pastouškou sestry Grubacherové. O vyviklaný plot se bál opřít, hleděl kamsi přes stavení, kamsi do přilehlých lesů, měl zasněný pohled.  V tom se dveře v chalupě vrzavě otevřely a na zapleveleném zápraží stanula Antonie Grubacherová. Vlasy rozpuštěné, koňský ohon je pohlednější, na tmavé sukni se jí rozmázly flekance od mléka, v botkách se asi prošla hromadou slepičinců. Podívala se zvědavě na elegantního starce, náhle se jí zorničky rozšířily, vztáhla k němu žilnaté ruce a nečekaně vykřikla: „Heinrich, ty? Dů?“
Němec polekaně couvl.
Grubacherová spustí znovu: „Heinrich! Ich bin Antony, dajne  Antony?“
Němec sundá brýle z očí a prohlíží si tu babku nedůvěřivým pohledem. Říká jí: „Paní, můžete klidně mluvit čésky, já ještě rozumět počésku.“
Grubacherová oživne, jako by jí polil křtící vodou, oči se jí rozsvítí jako svíčičky v kostele.
„Heinrich, ty si mě nepamatuješ? Antonie, Grubacherová, dajne Antony přece? Zasnoubili jsme se, před válkou, vzpomeň si.“       
Němec si prohrábne šedivé vlasy, má jich ještě dost. Nerozhodně ze sebe souká: „Antony? Grubacherová? Promiňte, já byl po válce dlouho v Argentině, moc dlouho, co já jsem tam poznal ženských, ale Antony? Antony žádnou.“
Bába Grubacherová málem omdlévá, nohy se jí podlamují, musí se přidržet  dveří, jako by se jí její dosavadní život celý zhroutil... Německý host se obrací k odchodu s taktním skrýváním  pocitu nelibosti. Ono pohled na babku Grubacherovou a na tu její pastoušku, brrr.
Ohleduplně však poznamená: „Paní, nechte si opravit to vaše chaloupka,  nebo vám spadnout na hlava. Ale pivo tady máte opravdu prima.“

Pasovští pořídili na kostel novou střechu a znovicírovali fasádu. Nicovští staré ozdobné ztrouchnivělé dveře od kostela vyměnili za plechové; takové dveře se dávají ke skladištím.
Napřed zemřel starý Friš, uklouzl na ledě a zlámal si pánevní klíček. Po něm zemřel starý pan farář. Jeho nástupce nemá o kostel v Nicově valný zájem, má jiné důležitější ekonomické starosti.

Grubacherová z pastoušky vychází čím dál tím míň. Jednou, když do kraje vstoupily podzimní mlhy a plískanice, jí doručovatelka nese skrovnou  penzičku. Bouchá na dveře, na okna, nikdo se neozývá, z komína kouř nestoupá. Přivolá místní chlapy a ti se vlámou dovnitř. Grubacherová sedí, tak nějak divně pokroucená na stoličce u vyhaslých kamen, na stole se válí kůrky suchého chleba a neumytý hrnek od zkysaného mléka. Oči má matově skelné. U nohou jí leží ošuntělá barevná pohlednice. Poštovní razítko je nečitelné, musí být asi hodně stará. Je na ní záběr na Rio de Janeiro s pohledem na žehnajícího Krista. Text byl napsán staroněmeckým kurentem – nikdo z Nicova ho nedokáže rozluštit. Snad jenom ten podpis vypadá jako Hurych, Horych, Habich, nebo že by snad Heinrich?

Komentáře   

 
Martin
0 Pohlednice z ArgentinyMartin 2014-09-23 11:15
Marně hledám po internetu ale titul "Pohlednice z Argentiny" od Pavla Svobody jsem nenašel, asi špatně hledám?
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
Jiří Lojín
0 Odp.: Pohlednice z ArgentinyJiří Lojín 2014-09-23 21:23
V době, kdy text vznikl, jsem ještě nebyl šéfredaktorem VL, nicméně se pokusím zjistit podrobnosti.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Aktuality

  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  
  • Zvláštní literární večer Michela Fabera

    Nakladatelství KNIHA ZLIN ve spolupráci s literární agenturou ULITA připravilo u příležitosti návštěvy Michela Fabera v Praze literární večer spojený se křtem jeho nejnovějšího díla –  Knihy zvláštních nových věcí. Předpokládám, že autora není potřeba příliš představovat, asi stačí zmínit, že mu v roce 2014 vyšel v České republice monumentální román Kvítek karmínový a bílý, zachycující viktoriánskou Anglii v příběhu chytré londýnské prostitutky Sugar. 

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky

    Ode dneška soutěžíme o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky z nakladatelství CPress. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení