Literární okénko

Velryba sírobřichá

1 1 1 1 1 (1 hlas)
tuzka 100x100
Smrt mého přítele mne hluboce zarmoutila. Znali jsme se od první třídy, já jej naučil kouřit, on mě lhát. Na to byl vždy machr, dokázal komukoliv namluvit cokoliv. Nebylo možné nevěřit mu. Jestliže prohlásil, že týden má osm dnů, byla to pravda, o níž nelze pochybovat. Jeho nevinná tvář a důstojné vystupování mu zajistily naprostou vážnost, se kterou bylo přijímáno vše, co řekl.

Jeho smrti želím nejen proto, že jsme se tak dobře znali a byli dobrými přáteli, nýbrž i proto, že to byl vynikající vědec, jehož přínos české historiografii nelze podceňovat. Své práci se věnoval ve vší střízlivosti: pečlivě ověřoval fakta, vše znovu a znovu kontroloval, nevymýšlel hypotézy, konstruoval teorie. Svou obdivuhodnou fantazii užíval jen tehdy, bylo-li to účelné, jinak si ji ponechával pro svůj soukromý život, aby balamutil hlupáky a bavil přátele.

Krátce po pohřbu mi přišel dopis od pana Jana Křivánka, notáře. Bylo to pozvání do jeho kanceláře ve věci dědictví po mém zesnulém příteli. Ve smluvený den jsem se dostavil k panu Křivánkovi, jenž mi předal velkou obálku, která však nebyla nijak zvlášť naditá.
Popravdě řečeno, měl jsem od počátku tušení, že v tom všem je skryta nějaká lotrovina, že jsem objektem hry, kterou pro mne můj přítel krátce před smrtí vymyslel.
Obálku opatřenou pečetí jsem otevřel až doma. Byly v ní dva papíry formátu A4, jeden byl psán rukou, druhý na počítači.

Tě zdravím, stará vojno. Nebudeš mi věřit, ale umírám. Teda vlastně jsem už po smrti, když tohle čteš. Já se válím v nebesích na obláčcích a obsluhují mě maličcí andílci barokních tvarů a objemů. Jsou fakt k sežrání a svatý Petr, to je můj dobrý kamarád a každou neděli hraju šachy s Bohem, už dvakrát jsem ho porazil. Ale dobrá: ještě jsem ho neporazil, ještě tam nejsem, když tohle píšu; avšak když si to čteš, já už tam jsem. Chápeš to? Já teda jo, vlastně po Tobě chci jediné, abys zničil, utajil a vzal s sebou do hrobu mou velkou starost. Nikomu o tom, co se záhy dovíš, nesmíš říct. Tohle je bez legrace, opravdu vážná věc. Proved jsem něco hrozného, ale strašně důležitého. Nemoh jsem to udělat jinak, chybou bylo jen to, že jsem si neodpustil o tom napsat. Co je psáno, to je dáno: psané slovo zavazuje. Please, znič ten druhý papír (a tenhle pro jistotu taky) a nikomu o tom neříkej. Vlastně nevím, proč ho nezničím sám, mohl bych to snadno provést. Je tady na stole, mohl bych ho roztrhat a spláchnout do záchodu a zatím jej vkládám do obálky. Jsem už moc slabý, je na Tobě, abys proved, co jsem proved já…* totiž… co jsem to chtěl? Opouští mě síly…
Nepiš na nebesa, poštu tam nemají… myslím…
Tvůj ale hlavně svůj Jacques de Molay, Johanko.


*Tečky naznačující nesouvislost myšlenkových pochodů pisatele v originále pochopitelně chybí, pro lepší účin byly doplněny tam, kde se autor patrně vzdálil od rozvíjené myšlenky, aby se k ní po krátké zámlce opět vrátil. Jistě uznáte, že bez této úpravy by konec dopisu byl jen stěží srozumitelný.

Ano, Jacques de Molay, tak si s oblibou nechával říkat. Své známé častoval jmény jako Beda Ctihodný, Izák Slepý, svatý Servulus či Terezie od Ježíše. Já jsem pro něj byl buď Podivenem nebo Johankou z Arku.
Po přečtení prvního listu jsem se pustil do druhého, jenž byl psán na počítači.

Jak jsem ztopil doznání Mistra Jana Husa
Je to hloupé číst Proces v sedmnácti. Ano, přesně tolik mi bylo, když jsem jej poprvé četl. Jaro přišlo toho roku pozdě, ale stálo za to. Propadal jsem tehdy z poloviny předmětů, bylo mi to však již a ještě jedno. Nebo možná: nebylo mi to jedno, byl jsem zoufalý a právě pro to zoufalství jsem tak radostně prožíval začínající jaro. Sníh během několika dnů všechen roztál, potoky byly hnědé a louky pod vodou – nad hladinu pomíjivých jezer čněl jen železniční násep, vlak se blížil k Budějovicům (Nebo opačně, Einstein se prý jednou otázal průvodčího: „Staví Oxford u tohoto vlaku?“)
Co jsem to však chtěl? Ach ano, Proces. Vždycky se zapovídám, niť mi uteče, nastoupím na jinou loď a už se místo do Hamburku plavím k Magnetové hoře. Co jsme to v těch Budějovicích vlastně tenkrát dělali? Zmokli jsme jak slepice, to už bylo odpoledne, možná ten další rok, nevím, celá ulice se tenkrát schovala ve vchodu do banky a vzduch byl potom dešti svěží, jako když kropicí vozy projedou Oak Park, Illinois.
Tak tedy: tenkrát jsem poprvé četl Proces. Začátek se mi líbil, potom to bylo čím dál tím divnější, ale některé části byly zajímavé, hlavně ta v tom chrámu a jak ho nakonec zabijí a jak se otevře to okno a on bláhově doufá, že mu snad ještě někdo může (nebo alespoň chce) pomoci.
Ne, je to hloupost číst Kafku v sedmnácti. Miloš Zeman se prý ve třinácti rozhodl, že zvládne celou světovou literaturu, tedy onen Kánon obsahující moudrosti nespočetných bláznů. Asi, že se mu to nezdařilo, pravda má teď mezi objímáním stromů jistě dost času dohnat to, co v devadesátých letech zameškal. Jen ať se pachtí, všecky knížky světa stejně přečetl jen Učený Katalánec.
Člověk čte Kafku a bere to vysoce, dalece, hluboce, velice vážně a přitom si ani neuvědomuje, že slova, k nimž přistupuje s tak nábožnou úctou, uznal jejich autor hodna jen plamenů. Zkrátka: Franz si nepřál, aby se Proces a vůbec nic z toho, co nebylo během jeho života vydáno, dostalo k čtenářům. Max Brod toto přání nerespektoval a nerespektuje ho nikdo z nás, kdo Zámek, Ameriku, Proces atd. čteme. Neustále rušíme zásadní autorovo právo na to, aby sám rozhodl, jak se má s jeho dílem nakládat.
Dnes ráno jsem spláchl do záchodu Husovo doznání, nezachoval jsem se možná tak, jak by se od historika čekalo, nepovažuji to však za chybu. Ono doznání, ač bylo podle všeho psáno vlastní rukou Mistra Jana, jsem neuznal hodné existence. A to hned z několika důvodů. Předně nepřináší nic nového, za druhé by se ho hned chytili různí nadšenci, záhadologové, sektáři a jiná pakáž, za třetí Hus jej neuveřejnil, za čtvrté by narušil příběh.
To, že by pošramotil Mistrovu pověst, považuji za nejméně významný argument proti zveřejnění. Vždyť přeci nemůže být pochyb o tom, že si během strádání na hradě Gottlieben s takovouto myšlenkou pohrával, každý soudný člověk musí hrdinovi přiznat právo klopýtnout, zaváhat. Neupřeme-li národní ikoně právo na nedokonalost, onen dokument, jenž jsem sprovodil ze světa, už nemůže nikoho překvapit, nepočítáme-li onen druh lidí vyžívajících se v senzacích všeho druhu. Zbývá nám tedy nejpodstatnější argument: list nebyl odeslán, a tudíž k žádnému odvolání vůbec nedošlo. Byla to jen hra s eventualitami, s možnostmi vývoje, nebyla však dovedena do konce.
To je asi tak všechno, chtěl jsem jen říct to, že jedině autor má právo rozhodnout, zda se jeho dílo má či nemá brát vážně. A protože Hus své odvolání nezveřejnil, neuvedu jej ani já, poněvadž: Co je nám vlastně do toho?

Párkrát jsem si to přečetl, pokrčil rameny a pustil si večerní zprávy.
Potom mi to nedalo, musel jsem se nad tím zamyslet. Sedl jsem k oknu a pozoroval, jak padají vločky sněhu, byly velké a těžké.
Podle mne se Max Brod zachoval správně, když i přes autorův zákaz vydal Kafkova díla. Ta hodnota byla příliš veliká, než aby směla být zatajena. Naopak můj přítel udělal chybu, když zcela nevědecky zničil důležitý materiál z 15. století.
Těžké, velké vločky padaly do ulice plné aut a lidí. Začal jsem se smát: tenhle žert se mu opravdu zdařil.




Komentáře   

 
Paullinka
0 Paullinka 2009-07-23 16:13
Zajímavé!Jsem zvědavá,jak se tento příspěvek umístí v literární soutěži :cheer:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
Fanynka
0 Fanynka 2009-07-30 16:01
No..popravdě, už jsem četla i lepší povídky.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
Lenka Krausová
0 Lenka Krausová 2009-08-04 01:39
Styl psaní se mi velmi líbí, není to ani špatný námět. Žádné nadšení se však u mě nekonalo - 3 hvězdičky :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Tři metry vášně

    Ode dneška soutěžíme o knihu Tři metry vášně z nakladatelství Motto. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení