Literární okénko

Šlápoty

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
kniha

V dnešní době, kdy není dne, aby nebylo vykradeno alespoň jedno auto denně, je hlídané parkoviště aspoň jakás takás jistota, že to naše milované autíčko ráno najdeme tam, kde jsme ho na noc zaparkovali.



Parkoviště na Jižním Městě hlídají střídavě pan Stoklas a pan Kukla. Pan Stoklas je bývalý účetní v Komerční bance, teď je už tři roky na penzi. Pan Kukla je invalidní důchodce, před tím jezdil jako řidič tramvaje. Oba spolu toho moc nenamluví; dobrý večer, co je na parkovišti nového, nebo dobré ránko, venku je břečka, že by jeden psa nevyhnal. Jejich hlídací budka je bývalá stavební buňka a je o malinko větší než  uliční trafička. Dvě ošoupané kancelářské židle, malý stolek, vysloužilý elektrický vařič, ten je pana Stoklase, věšák na šaty, ten je pana Kukly, telefon, který dost často nefunguje, ten je správce parkoviště, prodřená rohožka přede dveřmi, ta není ničí, a elektrický radiátůrek, nad nímž je varovný nápis ´Šetřete proudem!´. Nesmíme také zapomenout na zaprášenou žárovku šedesátku.
Jednoho listopadového večera pan Stoklas vyhlíží pana Kuklu. Bude za minutu osm a on nikde, má ho přijít vystřídat. No jo, tramvajáci, bručí, ti si vždycky jezdili, jak se jim zachtělo. Za deset minut pan Kukla odklepává na rohožce boty a hudruje: „Brej večír, venku je psí počasí, v noci asi přituhne a bude možná sněžit.“
Pan Stoklas si navléká zimník a povídá: „Tady nic nového, jen přijel pan Hovorka s tím svým černým ferrari, nikdo neodjel. Nechal jsem vám na stolku Jednadvacáté století, jsou tam zajímavé články o UFO.“
„Ufoni? No to si rád přečtu, děkuji vám a přeju klidnou noc.“          
Kolem páté ranní začala taková chumelenice, že bylo vidět sotva na pár metrů. Lampa na příjezdové cestě samozřejmě přestala svítit, ta zhasne vždycky, když je nějaká čina. Pan Kukla se dal do čtení Jednadvacátého století. Článek o ufonech ho velmi zaujal. Kdo ví? Třeba je něco na tom pravdy?
V osm hodin přichází pan Stoklas. Setřásá si z ramen zimníku sníh a zdraví: „Dobré jitro, pane Kuklo, ale moc dobré není, přiznám se vám, že se mi sem moc nechtělo.“
„Ani se vám nedivím, já bych zase raději skoro zůstal tady, ale musím dopoledne na úřad, jinak tady nic nového.“
„Ne? Nikdo nepřijel a neodjel?“
„V tomhle počasí?“
Pan Stoklas se nadechne nosem: „Á, vy jste si dal čaj s rumíkem, že jo?“
„No dal, jinak bych usnul.“
„Aha, takže jste si nevšiml, že pan Hovorka už s ferrarim odjel?“
„Ale co říkáte, ten tam musí ještě být.“
„Já ho tedy neviděl.“
Pan Kukla dopije jedním vrzem čaj a zvedne se. „To se du teda podívat.“
Za chvíli se vrátí a udiveně hlásí: „To není možný, von tam opravdu není, a stopy po pneumatikách a šlápotech žádný a místo stání je zasněžený?“
Pan Stoklas si svlékne zimník a řekne: „Tomu nevěřím, přece v noci sněžilo, takže by tam nějaké stopy musely být?“
Pan Kukla zakroutí nechápavě hlavou. „Záhada nad záhadu. Nechcete, pan Stoklas, trochu čaje s rumíkem?“
Pan Stoklas se ohradí: „Pane Kuklo, ve službě je popíjení alkoholu přece zakázáno.“
„Ále, jakýpak zakázáno, ať si de sem v tomhle nečase sednout ten,  kdo to nařídil.“
Pan Stoklas se mírně usměje. „Souhlasím s vámi, ale co s tím záhadným ferrari?“
Pan Kukla se podrbe na nose. „Hele, mně to tak nějak připomíná ten článek o ufonech v tom vašem časopise.“
„Ale to snad ne?“
„No, třeba ho ty zelený marťani unesli.“
„Proč by to dělali, a i s panem Hovorkou?“
„Na výzkumy, pane Stoklas, na výzkumy. Prostě je zajímají, jaký tady máme bouráky?“
„Nesmysl, pane Kuklo, nesmysl! Ale víte, že bych si ten čaj dal, ale jen kapánek rumu, víc nic.“
Pan Kukla jde k vařiči a říká: „Dobrá, vám jen kapánek, já si dám panáka. A hele, nebo když jsou dneska už všemožný vynálezy, co kdyby ten Hovorka měl v ruce takový mačkátko, že by na dálku to svý ferrari nadzvedl a přenesl ho ven na silnici. Vždyť je prý inženýr v nějakým výzkumný ústavu?“
„Pane Kuklo, už se vynalezlo leccos, ale tohle jistě ne. A vůbec, proč by si pro svůj vůz klidně nedošel, sedl by si do něj a odjel?“
„Třeba si nechtěl zapackat botky?“
„Vy jste vtipálek, ale stejně mi to do hlavy taky nejde a nejde. Děkuji za čaj.“
Pan Kukla se podrbe za uchem. „Víte, to já když jsem jezdil s tramvají, tak jednou, když jsem přijel na konečnou, tak koukám jak divej, koleje vedly dál a dál, někam do polí, jakoby někam do ztracena.“
„Zajímavé, velmi zajímavé a čím to bylo?“
„Ničím, to se mně jen tak zdálo, já jsem totiž s klukama v hospodě trochu přebral.“
„Ha, ha. To já jsem jednou dával dohromady účetní uzávěr a pořád se mi tam objevovala chyba. Tedy spíš chybička, no jednalo se o pár haléřů, ale pro účetního je to pořád chyba.“
„No tak proč jste těch pár halířů nevyndal z kapsy a nepřidal je tam?“
„To žádný správný účetní nedělá, já jsem těch pár halířů hledal celou noc!“
„A našel?“
„Až druhý den, a víte, kde byla ta záhada?“
„Povídejte.“
„V kalkulačce. A to byl japonský výrobek!“
„Hm, jenomže žádnej Japoňák nám tu naši záhadu nevyřeší.“
„Jen se s tím nezdržujte, pane Kuklo, já si s tím poradím, já jsem totiž na záhady prevít. Tak dobrou noc.“
Druhý den v osm ráno vchází pan Kukla do buňky a vidí, jak pan  Stoklas sedí za stolkem, hlavu v dlaních, vlasy pocuchané, ve tváři mučednický výraz.
„Copak, pane Stoklaso, není vám nějak šoufl? Venku řádí chřipajzna.“
Pan Stoklas k němu pozvedne unavené oči. „Pane Kuklo, já jsem o té naší záhadě přemýšlel celou noc… celou noc!“
„No a?“
„Napřed jsem na to šel logikou, ale marně, logika nezabrala. Pak jsem si vzpomněl na UFO, na bermudský trojúhelník, na Julia Vernea, na Terminátora, na černé díry, na všechno možné, a zase nic. Jsem z toho vedle, úplně vedle, tohle mne snad zničí.“
Pan Kukla se podívá na láhev s rumem. Trochu v ní ubylo. Svlékne zimník, sundá si z hlavy huňatou čepici, takovou, jaká se prodává po sovětské armádě, položí panu Stoklasovi ruku na rameno a vlídně ho osloví: „Už je po záhadě, pane Stoklaso. Ona ani žádná nebyla.“
„Cože, nebyla?“   
„Nebyla. Když jsem teď vcházel na parkoviště, tak zrovna pan inženýr Hovorka přijížděl.“
„Přijížděl?“
„Jo, tak jsem se ho na tu naši záhadu zeptal.“
„A?“
„Představte si, že včera před osmou to svoje ferrari zaparkoval, a protože byl tak trochu, no asi dost trochu, ovíněn, tak se položil na sedadlo a usnul. No, a když se asi tak před pátou ráno probudil, tak nastartoval a v klidu odjel. Pak začalo sněžit, takže veškerý stopy byly do rána zavátý. No a to je celý, co tomu říkáte?“
Pan Stoklasa namáhavě vstává a pro sebe si potichu říká: „Bože, bože, a já na to nepřišel.“
Pan Kukla se na něj usměje: „No vidíte a je po záhadě.“
Pan Stoklasa na to řekne: „Karel Čapek napsal takovou povídku, no spíš povídečku, jmenovala se ´Šlépěje´, ale ty končily ve sněhu, ale dál nešly, prostě už žádná šlápota. Přítomný strážník byl z toho úplně paf. No nic, pane Kuklo, jděte v klidu domů a hezky se vyspěte. A pozor, přimrzlo, klouže to.“

 

Soutěže

Aktuality

  • Kniha ti sluší 2018: Světový (tý)den knihy a autorských práv se bude slavit v knihkupectvích i knihovnách, zapojí se řada autorů i nakladatelů

    Další ročník osvětové kampaně Svazu českých knihkupců a nakladatelů Kniha ti sluší podporující českou knižní kulturu se blíží – od 23. do 29. dubna se bude slavit v knihkupectvích i knihovnách po celé České republice. Zapojí se do něj celá řada autorů i nakladatelů. Jedním z letošních témat je ochrana autorských práv. Pro všechny příznivce knížek a čtení je připraven dárek v podobě slevového kupónu na knihy, který bude během trvání kampaně uplatnitelný ve všech spřízněných knihkupectvích. SČKN připravilo také soutěž pro třídní kolektivy ze základních škol, kterou společně s dětskými autory Janou Klimentovou, Hynkem Klimkem a Tomášem Němečkem vyhlásí 23. dubna od 10.00 v Paláci knih Luxor. Tváří letošního ročníku se stal oblíbený youtuber Kovy.

    Číst dál...  
  • HumbookFest zveřejnil první zahraniční hvězdu

    Sara Raaschová je prvním zahraničním hostem literárního festivalu pro mladé HumbookFestu. Podpis od autorky série Sníh nebo popel si můžete přijít vyzvednout 6. října 2018 do Kongresového centra v Praze.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení