Komiksy: Scott McCloud – Sochař

• 

Vytvořeno 18. 6. 2016 3:00

Autor: Pavel Bušta

Zhruba rok po vydání originálu přivedlo brněnské nakladatelství Jota na český knižní trh zatím poslední výtvor komiksového autora Scotta McClouda, známého především svým teoretickým dílem Jak rozumět komiksu. Bezmála pětisetstránková bichle s názvem Sochař tentokráte neosvětluje funkční principy komiksového světa, nýbrž je naplněna výsostně románovým obsahem o proměně jednoho zneuznaného umělce a jeho první velké lásce.

 

Oním trápeným umělcem je David Smith, mladý a sebestředný sochař žijící ve stínu slavného jmenovce. Ve chvíli, kdy se na něj kromě hromady životních katastrof snese ještě bezvýchodná opilost, potká samotnou Smrt, jež se zhmotní v podobě dávno zemřelého příbuzného. V typicky faustovském motivu uzavírá David mrazivou dohodu: na dvě stě dnů obdrží schopnost holýma rukama snadno opracovat jakýkoli materiál a poté zemře. 

Nadšený David, pro nějž smysl života spočívá v umění a v tom, že jeho dílo nebude zapomenuto, se vrhá do tvoření s jednoznačným cílem – okouzlit celý svět. Záhy se dostavuje vystřízlivění a zjištění, že i přes jeho nově nabytou „supersílu“ příliš kritiků neokouzlí a že trh s moderním uměním nefunguje na příliš idealistických principech. Během neúprosně ubývajících dnů se navíc zamiluje do poněkud nepředvídatelné herečky Meg, která postupně mění jeho pohled na svět.

Co se výtvarné stránky komiksu týká, je znát velká zručnost autora. McCloud za dlouhá léta svoji kresbu skutečně vypiloval a v Sochaři zvolil jednoduchý, avšak působivý styl utopený v melancholicky temně modré barvě. Za pozornost stojí především jeho ztvárnění New Yorku, a to jak v  detailech, tak v panoramatických záběrech. Některé nápady sice působí lehce školometsky, jako by po vzoru svých teoretických prací chtěl ukázat, jak moc je schopen ve vypjatých scénách rozrušovat konvenční rozložení stránky, ale tato specifická akademičnost se drží ve snesitelných mezích. Poněkud problematičtější je příběhová část knihy. Ta se skládá ze dvou hlavních motivů – z myšlenek o povaze umění a z nečekané lásky.

Davidova sochařská tvorba reflektující skutečné zážitky z jeho života je v mnoha ohledech velice nápaditá a McCloud se při vymýšlení jednotlivých abstrakcí opravdu vyřádil. Neméně zajímavé a podnětné je rozjímání o povaze (obzvláště moderního) umění a existenci univerzálních hodnot, které mladého sochaře dožene až ke značně excentrickému street artu. Zdánlivě absurdní soudy kritiků a přístup galerií, vydávajících obrovské částky za pro mnohé těžko pochopitelné umění, chytře odráží skutečné události v uměleckém světě, ať už jde o celou kariéru Damiena Hirsta či patafyzickou akci umělecké skupiny The Krasnals (http://thekrasnals.blogspot.cz/2008/05/christies-estimated-painting-of-whielki.html).

Romantický motiv v podobě Davidova vzplanuvšího citu ke krásné Meg je však málo uvěřitelný, což je zřetelnější o skutečnost, že se pokouší utáhnout velkou část knihy. Postava Meg je totiž typická „Manic Pixie Dream Girl“. Tento termín poprvé použil filmový kritik Nathan Rabin a popsal jím charakterově plochou neživotnou ženskou postavu, smyslem jejíž krásy a potrefenosti je pouze zachránit zoufalého mužského outsidera a ukázat mu, že život má smysl. Vztah Davida a Meg má přesně tyto prvky: Meg se poprvé zjeví v roli anděla, deprivovaný David se do ní bez sebemenšího důvodu zamiluje, ona v něm vzbudí touhu žít a on pochopí, že by po jejím vzoru „neměl promarnit ani minutu“, což je například zcela v rozporu s tím, že Meg ve svých depresivních stavech, jež odmítá léčit, promarní celé dny.

Takových protichůdných skutečností je v Sochaři celá řada, což bohužel nahlodává jeho zjevné kvality. I přes poněkud primitivní romantickou linku stojí kniha za pozornost. Samotný závěr pravděpodobně rozdělí čtenáře na ty silně pohnuté a na ty, kteří McCloudovo vyprávění označí za naivní kýč. Tím se však především potvrdí jedna z jeho tezí – že umění je záležitost vysoce subjektivní.