Bujení extrémů

• 

Komiksy

Vytvořeno 18. 6. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

V grafické románu amerického tvůrce Jasona Lutese Berlín se dostáváme do období Výmarské republiky. Tak se nazývala perioda německého národa nastalá po prohrané První světové válce, kdy ze sebe setřásl jho císařství, a trvala až do nástupu nacistů k moci, jenž se uskutečnil v roce 1933 uvedením Hitlera tehdejším presidentem a bývalým polním maršálem Hindenburgem do úřadu říšského kancléře.

Lutes rozvíjí svůj příběh všední každodennosti v několika nepřímo prolínajících se rovinách. Ústřední protagonisté, jimž tyto dějové linky přináleží, tvoří de facto kulisu doby jako takové, neb právě o ní se dá konstatovat, že je meritem vyprávění spadající do éry, jež předcházela zatím jedné z největších katastrof v lidských dějinách, jakou Druhá světová válka bezesporu byla. Důležitý prvek pak zde představuje fanatismus, jehož motivy vzniku se dají snadno přenést i na naši současnost. Pojítkem nám je globální krize. Nejistota stran pracovního místa, vysoká nezaměstnanost a zoufalství ženou prosté lidi do náruče všehoschopných dogmatiků, kteří jim sice naslibují hory doly, ale ve skutečnosti jim nejde o nic jiného, než o moc. Jsou to nemocní psychopaté, jednotlivci těžící z nepřízně osudu. Materiální nedostatek se promítá do nitra člověka, pročež následuje dominový efekt. Chtě nechtě se necháváme ovlivňovat podprahovými impulsy, přičemž za nitky tahá nevelká banda nadnárodních kapitalistických kreatur. V podstatě by se dalo konstatovat, že se minulost opakuje – jen v modifikovaných variantách.

V knize první nazvané Město kamene stojí proti sobě komunisté a nacionalisté. Obě skupiny mají stejný cíl – práci a střechu nad hlavou. I v současném Řecku jsou matky nuceny vzdávat se svých potomků, protože je nejsou s to uživit. Tady si je však nutno uvědomit, že za vším nynějším, ale i tehdejším, lidským neštěstím stojí konkrétní osoby a instituce a to sice politici a poté finančníci. Pseudověda zvaná ekonomie z nás učinila tabulku s grafy. Z jejich pohledu nejsme živí, necítíme, nemyslíme, ale plníme pouze jedinou úlohu a to je úloha čísel ve statistikách a prognózách. Minimálně jsme na tom podobně jako nevolníci. Ale spíš se k přirovnání hodí otrokářský řád, jenž byl také podmíněn demokracií (míním antické Řecko). Ta však jakoby nebyla pro každého, nýbrž jen pro úzkou vrstvu majetných. Dřív existovaly okovy ze železa, nyní konzum podmíněný zbožštěním peněz. Kdo je nemá, ten si nezaslouží žít.

V Berlínu ale nejde samozřejmě jen o ideologie. Lutes využívá poměrně symbolistní jazyk stavící na archetypech a četných klišé, kdy je dobro ustavičně podrobováno zlem. Setkáme se kupříkladu s rodinou, kdy matka s dcerou odejdou ke komunistům, zatímco otec se synem rozšíří řady jednotek SA, které společně s policií rozhánějí pokojnou a nenásilnou demonstraci „rudé lůzy.“ Lutesovu symboliku dokresluje samotné vyústění první části jeho comicsového opusu a to sice smrtí a souběžně s tím početím nového života.

Na závěr bych chtěl podotknout, že Lutes disponuje výtečnou kresbou. Na zadním přebalu se lze dočíst, že se poučil u evropské tradice, ale o tom už svědčí i samotné téma, v němž nenalezneme žádné Supermany, či jiné entity s nadlidskými schopnostmi, nýbrž dochází ke konfrontaci toho, co každý z nás, byť v odlišné podobě, zná ze svého vlastního života.

„Ta vlajka lže, Heinzi. Komouši tvrděj, že bojujou za dělníky, ale ve skutečnosti bojujou za Židy, chápeš?
A Židi zas jen chtěj nadělat z nás všech otroky. Ale tady o komouších neříkej nic špatnýho, jo? Až se tě kamarádi zeptaj, na jaký jsi straně, tak odpověz, že jsi poctivej, pravej Němec!“
(Lutes, J. Berlín: Město kamene. Přel. V. Janiš. BB art: Praha 2012, s. 82-83)

Knihu Berlín: Město kamene vydalo nakladatelství BB art