Knižní novinky

Dnes vám představíme knihu Brány do ztraceného světa, kterou nedávno vydalo nakladatelství Jota. Tato publikace získala  prestižní cenu Mezinárodní speleologické unie UIS a také 1. místo na 12. ročníku festivalu filmů, fotografií a knih o cestování GO KAMERA 2009 v kategorii Nejkrásnější cestovatelská kniha. Vy si nyní můžete na našich stránkách přečíst anotaci této knihy i krátkou ukázku.

Když podniknete výšlap na stolovou horu ve Venezuele, nemusí to být v dnešní době ještě nic výjimečného. Když ale na oné „tepui“ najdete vstup do jeskyně, shodou náhod jste jeskyňář a shodou náhod má vaše výprava s sebou vybavení, abyste se mohli dostat dolů, dá se na to říct jedině: štěstí přeje připraveným.
Objevy mohou být dílem náhody, ale nejlepší je vyjít jim naproti, tak jako poctivě chodí Marek Audy při svých cestách do Jižní Ameriky. Spolu s dalšími venezuelskými, českými a slovenskými jeskyňáři tam objevil jeskyně, o kterých v prvních letech třetího tisíciletí ještě svět neměl tušení.
Na stolových horách Roraima a Chimantá byl díky několika výpravám popsán celý unikátní podzemní svět – můžeme ho tak označit díky ohromným prostorám jeskynních systémů a výjimečnosti umístění tohoto křemencového světa. Marek Audy navíc dokázal objevovat i na povrchu stolové hory, v její fauně a floře. Ano – objevovat! Knih o cestování je mnoho, ale „Brány do ztraceného světa“ je knihou připraveného cestovatele, který své výpravy dokázal korunovat ve světovém měřítku jedinečným objevem. A jak se dočtete v knize, začalo to přitom tak nevinně...

Marek Audy
(*1969)
Vystudoval VUT, Fakultu strojní. Zaměstnání projektanta však velmi rychle opustil a vydal se na dobrodružnou cestu fotografa a objevitele.
Již několik let organizuje výzkumné výpravy na stolové hory Guayanské vysočiny ve Venezuele. Je objevitelem nejdelší křemencové jeskyně světa Ojos de Cristal a spoluobjevitelem dalších významných jeskyní popsaných v této knize.
Jako jeskynní fotograf se proslavil po celém světě. Účastnil se speleologických expedicí zkoumajících nejhlubší jeskyně Balkánu. Fotografoval objevování nejdelší solné jeskyně světa v Íránu. Je spoluorganizátorem řady dalších speleologických výprav do Polska, Rakouska a Černé Hory.
Kvůli krajinářské fotografii navštívil řadu zemí také v Asii a Africe. V Jižní Americe procestoval Argentinu a Chile. Krátce fotografoval i v Bolívii a Peru.
Jeho aktivní vztah ke kajaku a divoké vodě vyvrcholil sjezdem Velkého Jeniseje na Sibiři - od pramene až po první civilizaci.
Se svou ženou Světlanou založili začátkem 90. let grafické studio na zpracování digitálního obrazu a tisk velkoformátových fotografií. Společně vychovávají tři děti.



UKÁZKA

Za skalními bloky poházenými v bažinách a mělkými jezírky zakrátko nalézáme nenápadný temný portál skrytý v houští keříkovitých bonetií. Potůček se zaříznul do úzkého hlubokého meandru a zurčí několik metrů pod námi. Prodíráme se mezi pavučinami, kterých je ve vstupu nespočet. Pach aromatických lišejníků rostoucích v zeleném šeru vchodu je s průvanem nasáván do hlubin jeskyně a podtrhuje ještě víc už tak mystickou atmosféru. Dál už je tma neproniknutelná. Bez světla nelze pokračovat. Vracíme se ven a příběh objevu nejdelší křemencové jeskyně na světě by mohl v tomto okamžiku skončit. Historii ale měnívají drobné náhody.
Z batohu, který nechal pod klenbou vstupního portálu, vytahuje Zolo dvě čelovky! Ráno při odchodu si uvědomil, že po setmění nemáme absolutně žádnou šanci udržet se beze světla na pěšině a najít cestu zpět do bivaku.
Ideme!
...
Suť a závaly ve vstupní chodbě zmizely a podrážky našich promáčených bot kráčí po zkamenělých čeřinách křemitých písků. Prostory mají zvláštní charakter. Strop i dno jsou placaté, profily chodeb jsou obdélníkové.  Jeskyně je téměř horizontální. Povrch Roraimy je temně černý, ošlehaný dešti i slunečním zářením. Tady v podzemí se odstín skal mění od růžové přes červenou až po temně purpurovou. Potůček, který jsme sledovali na povrchu, se objevuje jen občas, spíše ve formě kaluží nebo jezer. Snažíme se přesto sledovat směr toku, který by mohl určovat hlavní směr jeskyně. Podvědomě očekáváme nějaký zlom, kde vodorovná chodba zmizí v hluboké, nekonečné propasti.
Zolo se před lety účastnil expedice do nejhlubší brazilské jeskyně Gruta de Centenario. Tato 481 metrů hluboká puklinovitá propast je zároveň doposud nejdelší křemencovou jeskyní světa. V tektonických trhlinách Brazilci naměřili téměř čtyři kilometry chodeb. Ve freatických, podzemních kanálech Roraimy Zolo vzpomíná, že charakter Centenaria byl ale úplně jiný. Prakticky si prý nepřipadal vůbec jako v jeskyni, ale spíše jako ve shluku balvanů nějakého gigantického závalu.
Náhle se před námi ozývá šum vodopádu. Propast se blíží! Zpomalujeme krok do obezřetného tempa. Skalní práh před námi je však hluboký sotva několik metrů. Za ním se otevírá velký dóm, vyplněný kamennými bloky zřícenými ze stropu. Nepřehledná změť rozbitých skal ukrývá dole pod námi další pokračování.
Krkolomně slézáme pod vodopád. Jednotlivé balvany závalu jsou tak velké, že lze mezi nimi bez problému projít dál. Náhle další cestu uzavírá jezero. Barva vody připomíná silný čaj a tam, kde je větší hloubka, rudou krev. Nenecháváme se odradit. Skáčeme z kamenu na kámen a brodíme se po kolena. Za jezerem se jeskyně větví na několik plazivek. Všímáme si i odboček v bočních stěnách hlavní chodby. Jsou jich tu desítky! Podvědomě ale stále neopouštíme myšlenku odvodnění systémem vertikálních propastí. Tak, jak jej známe z vysokohorských vápencových krasů Alp nebo Jugoslávie.
Svit čelovek slábne, otáčíme zpět. Čtveřice čekající na povrchu má o nás jistě již obavy. Zolo ještě fotí pár fotek, o kterých ještě nevíme, že doma sehrají zásadní roli při agitaci na speciální speleologickou expedici. Cestou k východu objevujeme ve dně chodby dvě kruhové pravidelné jamky plné vody. Půl metru hluboké marmity vypadají jako oči. Lehám si na růžovou jeskynní podlahu, zanořuji ruku až po rameno do chladné vody a nabírám hrst průhledných několik centimetrů velkých oblázků. Připomínají jeskynní perly. Kolik překvapení nám ještě podzemí Roraimy přinese? Do leskla vyleštěné kuličky a válečky jsou z čistého křišťálu. Jeskyni podle tohoto útvaru nazýváme Krystalové oči, španělsky Ojos de Cristal nebo taurepánsky - řečí místních domorodců  Geten chenu [cht dčenu].

Knihu Brány do ztraceného světa vydalo nakladatelství Jota.