Knižní novinky

Henning Mankell: Vrazi bez tváře

1 1 1 1 1 (2 hlasů)
il

První případ komisaře Kurta Wallandera.


knihaJednoho mrazivého lednového rána probudí komisaře Wallandera zvonění  telefonu. Vypadá to na rutinní případ. Když však detektiv přijíždí na osamocenou švédskou farmu, objevuje krvavou lázeň. Starý muž byl brutálně zavražděn a jeho žena, přiškrcená zvláštním uzlem, vzápětí umírá v nemocnici. Před smrtí však stačí zašeptat slovo "cizí". Jediné slovo, které rozpoutá vlnu násilí proti žadatelům o azyl z nedalekého uprchlického tábora.  Záhy dojde k požáru tábora a chladnokrevné vraždě somálského uprchlíka. Má však komisař opravdu hledat pachatele mezi cizinci? Vždyť bratr zavražděné ženy odhalil nové skutečnosti, které vyšetřování Wallanderova týmu komplikují. Tlak na komisaře se zvyšuje, je třeba jednat rozhodně, s chladnou hlavou a nenechat se vtáhnout do pasti všudypřítomné xenofobie.

Ukázka:

Na něco zapomněl, to ví v okamžiku probuzení docela jistě. Na něco, co se mu v noci zdálo. Na co by si vzpomenout měl.
Snaží se rozpomenout. Ale spánek je jako černá díra. Jako studna, která neprozradí nic o tom, co skrývá uvnitř.
Aspoň že se mi nezdálo o býcích, uklidňuje se. To bych se zpotil jako při bolestech nebo horečce. Dneska v noci mě býci nechali na pokoji.
Leží tiše ve tmě a naslouchá. Manželka po jeho boku oddechuje tak tiše, že ji skoro ani nevnímá.
Jednoho dne tu vedle mě bude ležet mrtvá a já si toho nevšimnu, pomyslí si. Nebo to budu já. Jeden z nás zemře dřív než ten druhý. Jednou za rozbřesku tu jeden z nás zbude sám.
Pohlédne na hodiny na stolku vedle postele. Ručičky svítí a ukazují tři čtvrtě na pět.
Jak to, že jsem se probudil, přemítá. Za normálních okolností spím do půl šesté. Už přes čtyřicet let. Tak proč jsem se teď vzbudil?
Naslouchá do tmy a rázem je vzhůru.
Něco je jinak. Něco není takové jako jindy.
Opatrně šmátrá rukou, až nahmatá obličej své ženy. Bříšky prstů cítí, že je teplá. Takže neumřela. Zatím tu nikdo z nich nezůstal sám.
Naslouchá ve tmě.
Kobyla, napadne ho. Neřehtá. Proto jsem se vzbudil. V noci vždycky řičí. Slyším to a ani mě to neprobudí, v podvědomí mi to řekne, že můžu spát dál.
Opatrně vstává z rozvrzané postele. Mají ji už čtyřicet let. Jediný kus nábytku, který si koupili, když se brali. Jinou postel už v životě mít nebudou.
Když přechází po dřevěné podlaze k oknu, cítí bolest v levém koleni.
Jsem starý, pomyslí si. Starý a opotřebovaný. Každé ráno, když se probudím, mě překvapí, že už je mi sedmdesát.
Dívá se do zimní noci. Je 8. ledna 1990 a sníh ve Skåne tuhle zimu ještě nenapadl. Lampa nad kuchyňskými dveřmi osvětluje zahradu, holý kaštan bez listí a pole vzadu. Mžourá k sousednímu statku, kde bydlí Lövgrenovi. Bílé, nízké dlouhé stavení je temné. Stáj postavená do pravého úhlu k obytnému domu má nad černými dveřmi bledě žlutou lampu. Tam je ustájená kobyla, která v noci neklidně řehtá.
Naslouchá do tmy.
V posteli za ním to zaskřípe.
„Co tam děláš?“ zamumlá žena.
„Jen spi,“ uklidňuje ji. „Jen se protahuju.“
„Máš bolesti?“
„Ale ne.“
„Tak spi. Vždyť se nastydneš.“
Slyší, jak se obrací na bok.
Kdysi jsme se milovali, pomyslí si. Ale sám se té myšlence brání. Je to zbytečně nadnesené slovo. Milovali. To není pro takové lidi, jako jsme my. Člověk, který se přes čtyřicet let jako sedlák hrbil nad těžkým skånským jílem, nebere do pusy slovo jako milovat, když mluví o své ženě. V našem životě byla láska vždycky něco jiného…
Pozoruje sousedův dům, přivírá oči, snaží se proniknout temnou zimní nocí.
Zařehtej, říká si. Zařehtej, ať vím, že je všechno, jak má být. Abych si mohl ještě chvilku lehnout pod duchnu. Dni churavého sedláka v důchodu jsou i tak dlouhé a bezútěšné.
Najednou si uvědomuje, že pozoruje sousedovo kuchyňské okno. Něco se změnilo. Celá ta léta občas pohlédl na sousedova okna. Teď najednou něco vypadá jinak. Nebo ho jen mate ta tma? Zavře oči a počítá do dvaceti, aby dal očím odpočinout. Potom se podívá na okno znovu a teď je mu jasné, že je otevřené. Okno, které bývalo vždycky v noci zavřené, je zničehonic otevřené. A kobyla neřehtá…
Kobyla je zticha, protože starý Lövgren nešel na svou obvyklou pochůzku ke stáji, když se mu připomněla prostata a vyhnala ho z teplé postele…
Namlouvám si to, říká si pro sebe. Všechno je jako obvykle. Co by se tady mohlo stát? Ve vesničce Lenarp, severně od Kadesjö, cestou k nádhernému jezeru Krageholm, v samém srdci kraje Skåne? Tady se nic nestane. Čas se tu zastavil, v téhle vesnici život plyne jako potok bez síly a bez vůle. Bydlí tu pár starých sedláků, kteří své polnosti prodali nebo propachtovali. Bydlíme tu a čekáme na to, co musí přijít…
Znovu pohlédne na kuchyňské okno a pomyslí si, že ani Maria, ani Johannes Lövgren by ho nezapomněli zavřít. Věkem se člověku do života vkrade strach, přibývá zámků, a než padne noc, nikdo nezapomene zavřít okna. Zestárnout znamená mít strach. Strach z nebezpečí, který člověk prožívá jako dítě, se ve stáří vrací…
Obléknu se a půjdu ven, říká si. Projdu zahradou proti ledovému větru k plotu, který odděluje naše pozemky. Ať se na vlastní oči přesvědčím, že si to jen namlouvám.
Ale rozhodne se zůstat. Johannes co nevidět vstane z postele a postaví na kávu. Nejdřív se rozsvítí lampa na záchodě, potom v kuchyni. A všechno bude jako jindy…
Stojí u okna a cítí, že se do něj dává zima. Stařecká zimomřivost, která se vkrade i do nejteplejší místnosti. Myslí na Marii a Johannese. S nimi je to taky skoro jako v manželství. Sousedé, co hospodaří jako sedláci. Pomáhali jsme si, sdíleli dřinu a hubená léta. Ale dělili jsme se v životě i o to dobré. Společně jsme slavili letní slunovrat a jedli štědrovečerní večeři. Naše děti běhaly mezi statky, jako kdyby patřily do obou. A teď sdílíme dlouhé, vleklé stáří…
Aniž si uvědomuje proč, otevírá okno, opatrně, jen nevzbudit spící Hannu. Pevně drží okenní háček, aby mu poryv zimního větru nevyrval tabulku z rukou. Jenomže je úplné bezvětří a on si uvědomuje, že v rozhlasových zprávách o počasí se opravdu neříkalo nic o blížící se bouři nad skånskou planinou.
Hvězdná obloha je jasná a venku je velmi chladno. Právě se chystá okno zavřít, když vtom se mu zdá, že slyší nějaký zvuk. Zaposlouchá se a natáčí ven levé ucho. To lepší ucho, pravé se poškodilo dlouhými hodinami strávenými v dusných, hlučných traktorech.
Asi nějaký pták, říká si. To křičí noční pták.
A potom dostane strach. Strach přijde odnikud a osedlá si ho.
Zní to jako volání člověka. Zoufalé volání, které se snaží proniknout k jiným lidem.
Hlas, který ví, že musí překřičet silné kamenné stěny, aby na sebe upoutal pozornost sousedů…
Namlouvám si to, opakuje si znovu. Nikdo nevolá. Kdo by taky volal?
Zavírá okno tak zprudka, že jeden květináč poskočí a Hanna se probouzí.
„Co to děláš?“ ptá se a on slyší, že je podrážděná.
A když odpovídá, náhle si je jistý.
Ten strach je opravdový.
„Kobyla je zticha,“ říká a usedá na postel. „U Lövgrenů v kuchyni je otevřené okno. A někdo volá.“
Hanna se posadí v posteli.
„Co to povídáš?“
Nechce se mu odpovídat, ale teď si je jistý, že to, co slyšel, nebyl pták.
„Je to Johannes nebo Maria,“ říká. „Jeden z nich volá o pomoc.“
Hanna vstává z postele a jde k oknu. Široká a silná stojí v bílé noční košili a dívá se do tmy.
„Okno do kuchyně není otevřené,“ šeptá. „Je rozbité.“
Vrátí se k ní a teď je mu taková zima, že se celý třese.
„Někdo volá o pomoc,“ říká Hanna a hlas se jí chvěje.
„Co budeme dělat?“ ptá se.
„Jdi tam,“ říká mu. „Pospěš si.“
„Co když je to nebezpečné?“
„Copak nepomůžeme nejlepším přátelům, jestli se jim něco stalo?“
Rychle se obléká, z kuchyňské skříňky bere baterku, která tam stojí vedle pojistek a plechovky s kávou. Zem pod nohama je zmrzlá. Když se otáčí, vidí Hannu v okně.
U plotu se zastavil. Všechno je nehybné. Teď vidí, že kuchyňské okno je vytlučené. Opatrně překračuje nízký plot a jde k bílému stavení. Žádný hlas ho však nevolá.
Namlouvám si to, pomyslí si znovu. Jsem starý a už ani nedokážu rozpoznat, co se skutečně děje. Třeba se mi nakonec o těch býcích v noci přece jen zdálo? Ten dávný sen, jak se proti mně vyřítili býci, já byl malé děcko a uvědomil jsem si, že jednou zemřu…
V té chvíli zaslechne výkřik znovu. Slabý jako nářek. Je to Maria.
Přistoupí k oknu do ložnice a opatrně nahlédne škvírou mezi záclonou a okenní tabulí.
Okamžitě je mu jasné, že Johannes je mrtvý. Posvítí si dovnitř baterkou a křečovitě zavře oči, než se přiměje, aby se podíval, co se stalo.
Dole na zemi je zhroucená Maria, přivázaná k židli. V obličeji má krev a na potřísněné noční košili leží rozmlácené umělé zuby.
Potom zahlédne Johannesovu nohu. Vidí jenom nohu. Zbytek těla zakrývá záclona.
Potácí se zpátky, znovu překračuje plot. Koleno ho bolí, jak zoufale klopýtá po zmrzlém jílu.
Nejdřív ze všeho volá na policii.
Potom sáhne do šatníku, odkud jsou cítit kuličky proti molům, pro páčidlo.
„Ty tady zůstaň,“ říká Hanně. „Na to se koukat nemusíš.“
„Co se stalo?“ ptá se se strachem a slzami v očích.
„Nevím,“ odpovídá. „Ale probudilo mě, že kobyla ani jednou nezaržála. To si teď uvědomuju naprosto jistě.“
Je 8. ledna 1990.
Ještě se ani nezačalo rozednívat.
(MANKELL, Henning. Vrazi bez tváře. Brno: Host, 2013.)

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu SexyMamas: Matky matkám

    Ode dneška soutěžíme o knihu SexyMamas: Matky matkám z nakladatelství Biz books. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení